Asi 4% jedinců trpí mentální retardací, 20% příslušníků každého národa bývají úplní pitomci a zhruba 70% všech lidí na planetě se v základních a principiálních otázkách vždy mýlilo, mílí a mýlit bude. Asi se s tím nedá nic dělat.
Tento výčet by mohl vypadat katastrofálně, ale ona se ta procenta nesčítají; mentálně postižení jedinci se chovají nerozumně a také se většinou mýlí. I když těch dvacet procent blbců má volební právo, nic se neděje (pokud ovšem nejdou volit všichni a není aktuální volební účast 30%) a konečně ani těch 70% nemusí znamenat vždy neštěstí. Nemýlí se jednak vždy a ve všem, a někdy ten omyl nemusí mít žádné negativní důsledky, dokonce může být i pozitivní. Ta 4% mají svou klinickou definici, a takto postižení za to nemohou, což částečně v kombinaci genů, výchovy a prostředí platí i u té kategorie dvacetiprocentních, do které tu a tam spadne asi každý. Úplně každý pak je někdy v té mýlící se většině. Někdo zřídka, někdo pořád, u někoho je to „halb und halb“.
Více jak 70% obyvatel naší planety věří v existenci nějakého boha. Mají na to sice plné a právo, které by jim nikdo neměl brát, ale na druhou stranu, co můžeme čekat od někoho, kdo věří v něco, co nikdo neviděl a existenci čehož nikdo nedokázal. Zhruba totéž procento občanů, a rozhodně to nemusí být ti samí, podlehne zcela absurdním idejím nebo nějakému charismatickému vůdci. Tak se dostal k moci Lenin nebo Hitler. Prostě se jen velká část národa zcela fatálně zmýlila.
Doufám, že to neberete úplně vážně, je to teorie „ad hoc“, ale mnohé do ní zapadá. Mnohé také ne a mnohé není možné objektivně rozhodnout, je-li to (je-li to jelito kroupové, nebo je-li to jelito žemlové, dokud se do nich nezakousneme, vypadají stejně) pravda nebo omyl, a někdy ani po té ne, co se obsah podrobí zkoumání.
Trochu problematické je to také s jedinci, kteří si myslí, že mají vždy pravdu. Bez ohledu na to, jestli ji aktuálně mají, či nikoli, patří tímto přístupem obyčejně do dvacetiprocentní kategorie blbců, a jen zanedbatelné promile z nich do kategorie domýšlivých géniů. Výhodou je, že je tímto blbec dobře identifikovatelný; bez tohoto poznávacího znamení by mohl být dlouho považován třeba i za genia. Géniové naopak jsou typičtí tím, že mají pochybnosti, ale nakonec se ukáže, že se buď mýlili málo, nebo svými skvělými omyly udělají světu větší službu, než kdyby měli pravdu. Blbci jsou velmi užiteční, když jsou zticha, ale to není nikterak typický stav.
A tím se již oklikou vracím k nadpisu toho to zamyšlení. Mentálně postižení potřebují jen adekvátní servis, z hlediska společenského vlivu s nimi nebývá žádný problém, jak ale paralyzovat blbce? Umlčet je nelze. Mohlo by to být nezákonné, nemorální nebo nedemokratické. Občas se ukáže velmi účinné, jim naopak prostor poskytnout. Co udělá blbec, když dostane prostor? Ve svém přesvědčení, že ho dostal co by génius, ztratí veškeré zábrany a za krátký čas přesvědčí o své blbosti i ty, co ho za toho génia díky své vlastní blbosti považovali. Ti, kdo mu ten prostor poskytli, mohou dělat jakoby nic, a ti kdo prozřeli, mohou být příště opatrnější v úsudku.
Snaha po umlčování blbců, a to i když se nedostane do konfliktu se zákonem ani morálkou, může naopak zafungovat zcela opačně. Zatracovaný, zesměšňovaný a zpochybňovaný blbec se stane, často i nechtěně, ikonou ostatních blbců a někdy se, světe div se, dočká uznání od mnohých neblbců. Může to být projev lítosti, kalkulu a klidně i principiálního postoje demokrata.
Neberme tedy blbcům prostor: Mluvte, blbci!
