To je ta země, o které donedávna mnozí věděli jen to, že leží kdesi v Asii, a která je zajímavá tím, že v ní cosi dělají spojenecká vojska a s nimi i několik desítek či stovek našich vojáků. A že tam taky prý bují radikální islám.
Nechci nikterak křivdit těm, kteří se o afghánské reálie, potažmo o dění v této části světa i dříve zajímali, ale nemyslím si, že je takových lidí mnoho. Nejen mainstreamová média, ale v zásadě veškerá média informovala o Afghánistánu v podstatě jen v souvislosti s činností spojenců, a to ještě většinou jen tehdy, došlo-li k nějaké události, která si vyžádala ztráty na životech. Tak nějak se za těch dvacet let docela zapomnělo, proč tam spojenecká vojska vpadla, a co tam vlastně dělají.
To se řeší až teď, když překotně Afghánistán opustila, a všichni se diví, co se v této zemi děje. Ale co se v této zemi děje? Co se v ní dělo, než se daly do pohybu události po 11. září? Co se dělo, než začali válčit v Afghánistánu Rusové a před tím Britové? Kdo vlastně opravdu zná novodobé dějiny tohoto zvláštního koutu světa, kdo dovede na základě této znalosti a znalosti mnohých souvislostí situaci objektivně analyzovat a z tohoto titulu s tím seznámit veřejnost?
Já to tedy rozhodně nejsem, přestože mě oblast Středního a Blízkého východu dlouhodobě zajímá. Pochopitelně existují skuteční odborníci „na Afghánistán“ a s jejich analýzami je možné se seznámit, ale i poučený laik se v nich lehko ztratí stejně, jako v problematice celého regionu a usilovným studiem vlastně jen zjistí, jak málo toho ví, aby si mohl udělat komplexní a alespoň trochu vyvážený názor. Navíc takový názor je v našem případě většinou názorem Středoevropana, domorodci pochopitelně vnímají tyto záležitosti jinak, někdy jistě radikálně jinak.
Vrátím-li se k současné situaci v Afghánistánu, která se dostala na „první stránky“ a nutí patrně k úvahám a diskusím i ty, kterým schází i jen základní průprava, je v této souvislosti zmiňováno z velké části to, co se nás může nějak dotknout, že tedy vládu v této zemi přebírá hnutí, které vyvolává obavy z šíření terorismu a migrační vlnu, která nás může zasáhnout v podobě poskytnutí azylu spolupracovníkům české mise. To konstatuji trochu ironicky, protože poskytnutí tohoto azylu těmto lidem považuji za naprostou povinnost a nejsem si úplně jistý, jestli jsme se této povinnosti zhostili se ctí.
Aktuální stav, který je obecně asi velmi těžko analyzovatelný, však zřetelně vypovídá o tom, v jaké iluzi či neznalosti jsme žili doposud. Jak právě ony dřívější informace z Afghánistánu vůbec nic o této zemi nevypovídaly. Nabízí se tak otázka, co se vlastně v Afghánistánu dělo po celou tu dobu, co tam spojenci působili. Hnutí Taliban, které se často poněkud zkresleně prezentuje jen jako teroristická organizace, totiž asi nebylo, tak jak to mohlo ze zpráv vypadat, kousek od fatální porážky a faktické likvidace, ale naopak bylo fakticky prorostlé velkou částí země a díky spojeneckým jednotkám pouze neexpandovalo vojensky, což se nyní změnilo.
V Afghánistánu byly a jsou základny teroristů, ale většina militantních islamistů (Taliban je totiž z ideologického hlediska islamistické hnutí) provádí a bude provádět svou militantní činnost na vlastním území. Jacísi fanatici sice možná něco vykřikují o islamizaci celého světa, ale reálnou vojenskou silou jsou v Afghánistánu mudžáhidi, náplní jejichž života je po generace boj proti cizím okupantům a vlastním „odrodilcům“ a ze společenského hlediska uznávají normy, které reprezentují islámský náboženský fundamentalismus. Myslím, že nikdo z nás ani netuší, jak velká část obyvatel s takovými postoji a společenskými normami sympatizuje a jaká část se staví proti nim. Bleskový postup Talibanu však svědčí o tom, že velká část Afghánců je k němu loajální nebo řeší spíše jen své existenční záležitosti, což se bezesporu týká hlavně odlehlých horských oblastí.
Polemizovat o tom, co se stalo před dvaceti lety, proč se tak stalo a k čemu těch dvacet let „okupace“ Afghánistánu vlastně bylo, má snad smysl jen z toho hlediska, aby se takové chyby neopakovaly, nicméně jelikož se stále opakují, je možná zbytečné i to. Po dvacet let i veškerou dobu před tím nám v zásadě bylo úplně jedno, co se skutečně v Afghánistánu dělo. Tato zem prakticky posloužila jen k prezentaci armád, včetně té naší, kteréžto musí někde válčit, aby neztratily prestiž, astronomické rozpočty a reálný smysl existence. Z jiného úhlu pohledu však Afghánistán posloužil jako příklad naprosto zbytečné vojenské aktivity, která stála mnoho peněz, mnoho životů a její celkový efekt je evidentně nulový.
