Nepokoje v USA pomalu utichají, a tak je čas přemýšlet o tom, jak mohou chyby a křivdy z minulosti společně s pokrytectvím a sebeklamem ovlivnit společnost, která chtěla ukázat, že ony chyby snadno a rychle napravit lze.
Spojené státy jsou příkladem země, která sice ve své podstatě vznikla na multikulturních principech, ale až do druhé poloviny 20. století se nedá mluvit o žádném idylickém multikulturním soužití. Původní obyvatelé Ameriky byli z části vybiti a z části se za pomoci kolonistů zlikvidovali sami, osadníci si přivezli černé otroky, ke kterým se časem připojili různí míšenci, bělochů, indiánů i černochů z latinské Ameriky a poměrně významná byla i migrační vlna Asiatů. Ani soužití tzv. bílých Američanů nebylo nikterak idylické, a to i proto, že pocházeli z různého prostředí. Na jednom místě se tak sešli katoličtí Irové či Poláci, protestanští Skandinávci, velmi osobití Italové, pravoslavní Rusové a Balkánci a také velké množství Semitů, a to jak Židů, tak i Arabů, Turků a Peršanů. Ti všichni se rozhodně v jednu chvíli nepobratřili, ale Amerika dokázala časem hodně etnických a náboženských rozdílů smazat a vytvořit americký národ, a to i přesto, že si Italové svého času vytvořili svou mafii, Židé nové diaspory, Číňané a muslimové své vlastní městské čtvrti a ani katolíci s protestanty si hned nepadli kolem krku.
Všichni výše uvedení však většinou již přišli jako svobodní lidé do svobodné země, ovšem vyjma těch, kteří se nepřistěhovali dobrovolně. Ti zůstali prakticky nesvobodní až do 20. století, přestože otroctví bylo oficiálně zrušeno v roce 1865, což je mimochodem přibližně o sto let později než v jiných civilizovaných zemích. Rasová segregace v USA existovala až do druhé poloviny 20. století a předsudky a zášť bělošského obyvatelstva a z toho plynoucí frustrace Afroameričanů přetrvávají, jak je názorně vidět, dodnes. O tom všem se vědělo, ale možná si mnoho lidí myslelo, že ten problém není tak velký. Spojené státy se totiž ke konci 20. století počaly hodně snažit o to, aby to vypadalo, že i když všechno v minulosti nebylo zcela v pořádku, je cesta správná a bude završena úspěchem, který se již rýsuje.
Amerika se však vydala cestou prosazování a prezentace politické korektnosti, výsledkem čehož je pouze to, že se navenek všichni tváří, jakože problém nemají, ale je to patrně jen vynucená společenská póza. Uvnitř mnohých Američanů evidentně přetrvávají pocity nenávisti a nadřazenosti, ale také frustrace a ponížení, a jak je patrné, stačí jiskra v podobě nějakého excesu bělocha vůči černochovi a vzplane požár. Ona vymáhaná korektnost prosazovaná pomocí takových nesmyslů jako vyváženost černých a bílých herců ve filmech, případně „záporáků“ a „klaďáků“ tamtéž, možná způsobila pouze prohloubení problémů, které nebylo ani možné ventilovat veřejně, a tak v jakési latentní podobě doutnaly kdesi pod povrchem. Z toho, co jsem uvedl, vyplývá, že se domnívám, že ta zásadní chyba je na straně oné „bílé majority“. Je to tak, jinak to být ani nemůže. Odpovědnost nese vždy majorita, a to tím spíše, že zavinila samou podstatu toho problému.
Nyní jsme svědky situace, při jejímž pozorování je asi těžké zaujmout nějaké stanovisko a označit viníky, a ještě těžší je si představit, jak by měla vypadat náprava. Asi každý musí odsoudit čin bílých policistů, a asi každému je jasné, že zapalováním aut a rabováním obchodů se žádný problém neřeší, nikdo však neví, jak dostat z myslí lidí onu nenávist, frustraci a zlobu. Je snadné a myslím si, že i hloupé pouze konstatovat, že je to důsledek multikulturalismu (myslím tím teď obecný princip nikoli ideologii), kterýžto se ukazuje jako princip neživotaschopný a problémový. I kdyby to snad tak bylo, monokulturní společnost již nastolit nelze, a nelze to nejen v multikulturních Spojených státech, ale nelze to prakticky na tomto zglobalizovaném světě už vůbec nikde. Lze se pouze nedopouštět takových chyb, s důsledky kterých mají dnes v USA velké potíže. Otroky již do Evropy nikdo nepřiveze, ale třeba dovoz levné pracovní síly stále pokračuje.
V západní Evropě se stávají problematickou skupinou obyvatelstva potomci Turků či Severoafričanů, kteří se na rozdíl od svých vděčných rodičů často radikalizují, a to i prostřednictvím náboženství, ve kterém se pokouší hledat svoji identitu. Mnohé státy, včetně toho našeho, si stále neumí dobře poradit s problematikou romského obyvatelstva, přičemž jsme si v uplynulých letech mohli kromě dobrých počinů všimnout i prosazování stejných nesmyslů, jaké panují v USA v případě Afroameričanů. Přestože se to aktuálně jako problém nejeví, lze se zcela legitimně ptát, jestli se nemohou stát problematickou komunitou třeba Ukrajinci nebo Balkánci, o jejichž počtech nemáme asi vůbec jasno, a hlavně se o ně vůbec nikdo nestará. Víme jen, že pracují, a že je převážně načerno někdo zaměstnává a platí. Podobné to může být s komunitami Asiatů. V tomto ohledu je také pochopitelně nutné brát na zřetel rizika spojená s masovou a živelnou migrací z Blízkého východu či severní Afriky.
Abych byl správně pochopen, vůbec nechci tvrdit, že jsou potencionálním problémem lidé podobné kultury, jako je ta naše, že se máme obávat obecně přizpůsobivých Asiatů, a že bychom měli mít potíže se selektivně vybranou a uváženě velkou skupinou příslušníků jakéhokoli jiného etnika či kultury. Musíme mít ovšem přehled, a hlavně si nesmíme nalhávat, že jakési proklamace politicky korektních frází jsou nějakým řešením. Ke všem více či méně cizorodým elementům, před nimiž se v Evropě již nikdo neuchrání, je třeba se chovat slušně a s respektem, ale i realisticky. Není třeba je démonizovat, ale chybou by bylo také jen blábolit o nějakém báječném kulturním přínosu a ignorovat skutečné či potencionální problémy.
Netuším, co všechno přinesou současné nepokoje samotným Američanům. Nevím, jestli různá dílčí řešení americký systém ustojí, nebo stejně jako koronavirová nákaza odhalí jeho neschopnost řešit problémy. Na každý pád to nějaké důsledky mít bude. Myslím si také, což mělo být podstatou tohoto zamyšlení, že to cosi poučného může přinést i nám. U nás z jiných důvodů nespokojení lidé nechodí rabovat obchody a zapalovat auta, což nevidíme jen při rasových nepokojích v USA, ale třeba i ve Francii, ale maximálně se v klidu sejdou někde na náměstí, a místo Molotovových koktejlů se věnují výrobě satirických obrázků a hesel, a i ti různě frustrovaní jedinci se omezují spíše jen na mediální útoky. Představitelé moci by za to měli být rádi a měli by si hýčkat takovou občanskou společnost, která se odmítá radikalizovat, a neměli by tedy k její radikalizaci sami přispívat.
