Rusko totiž nemá aktuálně jiné prostředky než suroviny, zbraně a hodně lidí, kteří jsou odjakživa zvyklí žít v nesvobodě a bídě, ale čerpají sílu z národní hrdosti, z pocitu imperiální moci a z kultu heroismu, který je stále živen
Jelikož prodej surovin stačí jen na pokrytí astronomických vojenských výdajů, a ne na zvyšování životní úrovně, je třeba ony investice do zbraní a investice do udržování imperiálně-heroických společenských nálad nějak zúročit. Rusko tedy musí válčit.
Nemyslím si, že by chtělo Rusko vyvolat nějaký globální konflikt, ale lokální války na historicky zájmových územích jsou evidentně nutností. Pominu-li vojenské počiny Sovětského svazu, rozpadem SSSR skončila v roce 1989 ruská invaze do Afghánistánu, a pak následovaly: občanská válka v Gruzii, osetsko-ingušská válka, válka v Podněstří, občanská válka v Tádžikistánu, první čečenská válka, válka v Abcházii, válka v Dagestánu, druhá čečenská válka, krize v Pankiské soutěsce, válka o Severní Kavkaz (válka v Ingušsku), válka v Jižní Osetii a Abcházii, válka o východní Tádžikistán, krymská krize (ruská anexe Krymu) a válka na východní Ukrajině.
Některé tyto konflikty, jako třeba anexe Krymu, nejsou válkami v pravém slova smyslu, jiné byly mnohem vážnější, než by se středoevropskému zběžnému pozorovateli mohlo zdát. Na každý pád potencionální napadení Ukrajiny zapadá do schématu ruské vojenské politiky na územích, na jejichž kontrolu si z naprosto neobhajitelných pohnutek Rusko dělá nárok. Ruský režim v podstatě nemá jinou šanci než eskalovat krizi na východní Ukrajině. Žije tam početná ruská komunita a politické, společenské a ekonomické poměry na Ukrajině, společně s historickým strašákem ukrajinského nacionalismu vytváří ve své podstatě ideální podmínky pro lokální válku.
Ukrajina je slabá, společensky rozvrácená, chudá a politicky nestabilní. Její režim se snaží o přiblížení se k Západu, který takové námluvy vítá, pročež můžeme vnímat Ukrajinu poněkud zkresleně. Představa zlých Rusů a hodných Ukrajinců je asi trochu falešným mediálním obrazem, nicméně Ukrajina je suverénním státem s nezpochybnitelným územím a právem dělat si zahraniční politiku dle zprostředkovaného rozhodnutí svých občanů. Tato skutečnost je z mého pohledu přes všemožné ukrajinské kontroverze zcela zásadní pro obecný náhled na aktuální situaci.
Znám osobně několik Ukrajinců a hodně mě překvapuje, jak málo je zajímá, co se bude v jejich zemi v následujícím období dít. Je pochopitelně absurdní z toho vyvozovat nějaké obecné závěry, ale všichni zmínění tvrdí, že Ukrajinci se v drtivé většině zajímají daleko více o své živobytí než o osud své země. Velká část z těch, kteří u nás pracují, se totiž už domů vrátit nechce.
Vrátím-li se já k postavení Ruska, je to, jako obvykle, ve výhodné pozici. Nemůže vlastně nic ztratit. Západní svět není připraven na válku. V blahobytu žijící západní společnost včetně té z bývalých sovětských satelitů nechce válčit, a patrně ani nechce nést důsledky sankcí, kterými NATO a EU Rusku vyhrožují, napadne-li Ukrajinu. Rusko mohou zásadní sankce bolet, ale jen Rusko jako stát, prostých Rusů se patrně výrazně nedotknou, a pokud ano, bude to vyváženo onou „pabědou“, která se logicky v případném konfliktu dá předpokládat.
Neumím si vůbec představit, jak jinak než propagandistickými kecy, a nakonec jen symbolickými sankcemi budou naše vojenská a politická společenství reagovat. Nevím, jestli je možné se v dnešním globalizovaném světě odstřihnout od velmocí, jakými jsou Čína nebo Rusko, ale je jisté, že takovou odvahu dosud nikdo nenašel a patrně ji ani nenajde. Čína i Rusko to vědí a mají z kritiky porušování lidských práv i suverenity okolních zemí jenom legraci. Říká-li prezident Biden, že Rusko by v případě invaze na Ukrajinu strašlivě zaplatilo, působí to jen jako rétorické cvičení „Strašlivého Joa“, a ne jako zcela konkrétní hrozba, která by mohla Rusko od invaze odradit.
Poznámka: V názvu článku je použit citát pruského generála jménem Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz.
