Pokud ano, stačí vnímat témata: ombudsman popírající smysl této instituce, premiér ve střetu zájmů, státní správa v souladu se zájmy Agrofertu, snaha dostat pod kontrolu státu veřejnoprávní média. Je na tom snad něco nejasného?
Pokud má někdo pocit, že představitelé hnutí Milion chvilek pro demokracii nemají jasno v tom, proti čemu se bude Praze demonstrovat, stačí si přečíst (třeba zde) témata, na základě kterých se svolává příslušná demonstrace. Dovolím si též jisté vysvětlení pro ty, kteří nechápou (či se tváří že nechápou) podstatu takové akce: Demonstrovat totiž nebude žádný spolek ani žádné hnutí, demonstrovat budou jako již dříve docela normální a obyčejní lidé, kteří v drtivé většině nejsou členy žádných politických stran, nemají jednotné politické názory a tím ani nesdílí stejné politické preference. Spojuje je pouze nespokojenost s tím, co se u nás aktuálně děje.
Ti, kteří jsou naopak se stavem české politiky spokojeni, pochopitelně demonstrovat nepotřebují. Ti budou v klidu a pokoji žít do příštích voleb, kdy opět zvolí nebo přispějí k volbě stejných nebo podobných zločinců či amorálních kreatur. Budou-li opět ve většině, bude muset aktuální menšina jejich volbu opět respektovat. Respektovat ovšem neznamená souhlasit a neznamená to ani nemožnost klidně a nenásilně protestovat. Protesty a vyjádření nespokojenosti mohou mít různé podoby a řádně ohlášená a pokojná demonstrace je jednou z nich. Takovýto projev je demokratickém státě naprosto běžný a také s demokratickými principy naprosto v souladu.
Mnozí se ptají, k čemu takové protesty jsou, když na základě stejných demokratických principů nemohou sami o sobě nic změnit? Osobně takové otázce nerozumím. Ptáte se, k čemu je dobré vyjádřit názor? Ptáte se, k čemu je protest proti něčemu, co dle onoho názoru obecně škodí? Ptáte se, k čemu je dobré upozorňovat na chování představitelů státu, které je v rozporu s etikou, morálkou a možná i se zákonem? Pokud se takto ptáte, jako byste si již odpovídali, že to k ničemu není, že je naopak dobré držet „hubu a krok“ tak, jak jsme to my a naši předkové v drtivé většině případů dělali oněch čtyřicet pohnutých let, a počkat si, až to vyřeší někdo jiný za nás.
Koncem osmdesátých let to vyřešil pád sovětského impéria a celkové mravní i ekonomické zhroucení celého komunistického bloku. Dnes ale trend plíživého návratu k totalitě či autokracii nikdo jiný nezvrátí. Pokud vznik takového režimu umožníme, tak v něm budeme i žít, a to třeba další desetiletí, tedy budou v něm žít i naše děti a vnuci. Demonstrace, stejně jako jiné projevy nesouhlasu a protestu pravděpodobně nijak neovlivní ty, proti kterým jsou zaměřeny, a nezmění ani názory jejich skalních podporovatelů, ale nesou v sobě určitou naději, že na základě argumentů alespoň někteří lidé prozřou a v budoucnu nepodpoří jedince ani principy, které poškozují naší demokracii. Týká se to především mladých lidí, jejichž názory a postoje se teprve formují.
Každý člověk má možnost volby, která není nutně spojená jen s tím, že jednou za několik let cosi kamsi vhodí. Volíme stále, protože i pasivita je formou volby. Myslím si, že je dobré se alespoň občas zamyslet nad tím, jestli volím správně, a jestli s pocitem, že nevolím nijak, nevolím zlo.
