Poslouchám Davida, sleduji Trošku, čtu Šichtařovou, miluji Klause a nestydím se za to

Tedy ne já, tak se ve svém profilu prezentuje jeden "kolega". Trochu mě překvapilo, že tímto způsobem někdo vyjadřuje svoji identitu a ještě zdůrazňuje, že se za to nestydí, jako by to bylo něco ostudného. Nebo to snad ostudné je?

Řeknete si možná: to tedy sedí od toho, kdo má v profilu "ten, jenž mluví se psy". Víte, běžně nezkoumám profily blogerů a nehodnotím je. S tímto jsem se seznámil až poté, co jsem si přečetl zvláštní článek a zeptal jsem se: kdo tohle napsal?

Nepatřím mezi ty, kteří mají rádi písničky Michala Davida, ale znám řadu docela normálních lidí, kteří je poslouchají. Líbí se jim jejich melodičnost a mé vrstevníky vrací do jejich diskotékového mládí. Co je na tom špatného?

Ledaskdo se lépe pobaví se při sledování Troškových komedií, než při u nějakých duchaplných filmů, které sbírají ceny na festivalech, ale skoro nikdo na ně do kina nechodí. Někdo má možná také raději pohádky plné efektů a celebrit, než pohádky vlídné a poetické s dobrými herci. Osobně si myslím, že je možné spojit humor, zábavu i kvalitu, ale je to pochopitelně vždy naprosto individuální pohled.

Ani na čtení článků a knih Markéty Šichtařové není jistě nic špatného. Osobně, co se ekonomických vizionářů týče, sáhnu spíše po Tomáši Sedláčkovi, ale je to jistě otázka vkusu, než toho, že by se ekonomové obecně ve všem rozcházeli.

Byly doby, kdy jsem i já měl v oblibě Václava Klause (byly i doby, kdy jsem cítil určitý respekt k našemu současnému prezidentovi), řekl bych však, že oba zmínění pánové jsou ukázkou toho, jak má dlouhodobý "pobyt" ve vysoké politice devastační účinky na lidské ego. Někomu však imponují dodnes a nelze než to respektovat.

Někdo má možná potřebu demonstrovat sympatie k výše uvedeným, proto aby se  distancoval od jiných, kteří si obecný respekt zaslouží možná více, a které někdo poněkud absurdně ignoruje a naopak celebruje méně významné a problematické osobnosti. Bez ohledu na individuální vkus jsou u nás asi významnější zpěváci než David a Hůlka, stejně jako jsou nepochybně významnějším filmoví a divadelní tvůrci než je Zdeněk Troška. Markéta Šichtařová není jediným makroekonomem  a prezidentem se nutně nemusí stát politický dinosaurus, který povýší své vlastní zájmy nad zájmy země.

Celý problém, který jsem se rozhodl demonstrovat na tomto příkladu je ten, že se stále někdo pokouší vrážet klíny mezi různé společenské a sociální vrstvy. Lidé pak mají potřebu se identifikovat tak, že jsou proti někomu, případně tak, že se prezentují jako zastánci zdánlivě opovrhovaných, kterými je opovrhováno pouze proto, že je někdo nesmyslně adoruje. Myslím si, že není nutné, abychom se styděli za své sympatie, ale také není vůbec třeba se na základě svých sympatií a antipatií permanentně vymezovat proti někomu jinému. Když to dělají fanatičtí fotbaloví fanoušci, přijde nám to odsouzeníhodné a směšné. Když se takto děje v souvislosti s umělci, ekonomy a politiky, jako by to mělo jakýsi ušlechtilejší náboj. Ale je to tak? Já se domnívám, že nikoli.