Tak už mám, mámo, asi všechno sbalené: spacák, tričko s Che Guevarou, brožované vydání Cesty pokojného bojovníka, jmenný seznam členů Rady ČT a na štangli velkou fotku ředitele Dvořáka s nápisem „Péťo vydrž!“
Nemám to na Kavčí hory daleko. Od vršovického nádraží mi tam jede autobus č. 193, pak se projdu přes parčík a po cestě si rozmyslím, kde zabivakuji. Ideální by to bylo přímo v redakci zpravodajství, ale nevím, jestli mě tam pustí se psem, protože Xaver Veselý prý nemá psy rád. Na každý pád se už moc těším na staré kámoše, se kterými jsme před dvaceti lety v České televizi stávkovali, a které jsem od té doby neviděl.
Utíká to, už je to fakt dvacet let, dokonce téměř přesně dvacet let. Tenkrát ale bylo všechno jinak. To ještě žil Václav a vítězící Pravda a Láska nebyly jen zprofanovanou frází. Dokonce i protivník byl tenkrát jiný, bylo to proradné vedení televize reprezentované populární Bobo s jejím zpravodajstvím, pro které se vžil název Bobovize, a jejím šéfem Jiřím Hodačem. Měli jsme tehdy odůvodněnou obavu, aby Českou televizi neovládli pravičáci z ODS. Tehdy ovšem za námi nestály jen Pravda, Láska, Právo a Spravedlnost, ale i Parlament.
Když nad tím přemýšlím, on ten protivník vlastně ani tak rozdílný není, byl jen tehdy trochu jinde, i když také zastoupen v Radě ČT. Naopak tenkrát proti nám stálo i vlastní vedení televize, které je však nyní s námi a samo je v ohrožení. To se však může docela rychle změnit, protože už i pan prezident vytáhl do boje proti televizi, kterou nepovažuje za nestranné veřejnoprávní médium, ale za hlásnou troubu opozice. Vyjádřil se tak v Parlamentních listech, které má patrně naopak za to médium vyvážené a nestranné.
Ono to vlastně vůbec jiné není, jen bojovníci z obou stran barikády trochu zestárli, přibylo jim pár šrámů, vrásek i zářezů na pažbách a dnes se k nim přidávají mladí a čerství. Jana Bobošíková je stále aktivní, stále si notuje s Klausem, což jí nikdy nebránilo kandidovat i za KSČM (kandidovala už na úplně všechny myslitelné funkce a pozice, a kromě Evropského parlamentu v roce 2004 se chválabohu nikam jinam už nedostala), a v Radě má svého koně v podobě Hany Lipovské, která se také angažuje v jejím Boboinstitutu.
Nepřítel je tedy jasný, jsou to členové Rady, dosazení a živení novou totalitou, což je taková podivná klika stvořená Hradem, Babišovou ANO, komunisty a okamurovci, politickými dinosaury kolem Václava Klause staršího a novými ochránci normálního světa kolem Václava Klause mladšího, kteří se cítí být Českou televizí soustavně poškozováni. Přijde jim asi nepřijatelné, že veřejnoprávní televize není loajální k vládě a prezidentovi, stejně jako k různým obskurním uskupením a partajím pohybujícími se na hraně opodstatněnosti vlastní existence. Nejvíce jim však asi vadí, jak se ideologicky profiluje.
V této souvislosti se zamýšlím nad tím, kdo jsme my, kteří se chystáme ČT bránit, a také bych si potřeboval ujasnit, koho se vlastně chystáme bránit. V každé revoluci je poměrně snadné deklarovat obecné principy „proti čemu“, ale horší je to s tím „proti komu všemu“ a „s kým vším“. Budu se na to muset zeptat Honzy Rumla, který se prý už také chystá, a to slavné tričko má zabalené v plné polní. Doufám, že mi řekne, že my jsme ti dobří, nestranní, vyvážení, objektivní a nezávislí, a to bez rozdílu pohlaví, rasy, náboženského vyznání a politické příslušnosti, a tím nepřítelem jsou ti ne-objektivní, ne-nezávislí, ne-nestranní… Musíme naši milou televizi bránit proti všem! Možná i proti nám samotným.
