O karikaturách proroka Muhammada a nejen o nich

V současné době jakékoli významné zveřejnění Muhammadových karikatur vyvolá velký rozruch a často i násilné realce. Vždy se v takovém případě rozhoří také diskuse na téma: svoboda projevu versus respekt k náboženskému cítění.

Nápravník islámských bubáků VII.

K

KÁBA

Kába je svatyně ve tvaru krychle stojící uprostřed Velké mešity v Mekce v Saúdské Arábii. Slovo svatyně je v tomto případě zcela na místě, a to na rozdíl od takového označení mešit. Výraz svatyně se používá nejčastěji v souvislosti s východními náboženstvími, ale v jistém smyslu se dá použít i pro křesťanské kostely. Na rozdíl od nich jsou mešity pouze místem setkávání věřících, nikoli místem, kde je zprostředkována komunikace s bohem a nejsou ani úložištěm posvátných předmětů. Ke Kabě však směřují všechny modlitby muslimů, a je také cílem poutě (hadždž), která představuje jeden z pilířů islámu. Podle legendy Kabu postavil první člověk (a také první prorok) Adam a po potopě světa ji obnovil Ibrahím (Abrahám). Černý kámen (patrně meteorit) zasazený do stříbra a zazděný do východního rohu svatyně je podle tradice jediným pozůstatkem stavby; byl prý původně bílý, ale zčernal, když na sebe vzal hříchy poutníků, kteří se jej dotýkali. Prorok Muhammad zbavil Kábu četných model (Kába byla posvátným místem i v předislámské době) a přeměnil ji tak ve svatyni k uctívání jediného Boha.

KÁFIR

Tento výraz se často objevuje v Koránu a obecně označuje ty, kteří odmítají víru v jediného Boha, nebyli tak označování židé a křesťané, ale spíše modloslužebníci z řad Arabů. Posléze se toto slovo stalo vážnou urážkou a projev nevíry (takfír), závažným proviněním a také obviněním. Pozoruhodnou etymologickou rošádou se stal tento výraz základem pro slovo „kufr“.

KARIKATURY PROROKA MUHAMMADA

Těžko říci, kdy takovéto pro muslimy urážlivé počiny vznikly. V rámci střetů islámu a křesťanství se nepochybně navzájem bojovníci uráželi stejně jako mnozí jiní při jiných konfliktech. Populární bylo mezi křižáky dvojsmyslné označení Muhammada jako „mahounda“, což evokuje „honícího psa“,  ale také sprosťáka, čehož využil ve svém slavném románu Satanské verše Salman Rushdie, který tímto de facto navázal na onu středověkou náboženskou karikaturu. Obecně byly různé zkomoleniny Muhammadova jména ve středověku velmi oblíbené, a to jak v lidovém podání, tak i v literatuře a paradoxně se spojovaly s pohanskými bohy, přestože Muhammad neměl nikdy božskou podstatu, a Bůh křesťanů i muslimů je tentýž. K tomu se váže postava boha či démona Bafometa, etymologicky pravděpodobně vzniklá ze slova „Machomet“, která sehrála svou roli v procesu s Templáři, kteří byli mimo jiné obviněni, že udržovali styky s muslimskými mystiky, potažmo vyznavači jakého si vousatého boha tohoto jména, což nemělo patrně žádné opodstatnění natož logiku. V současné době každé výrazné zveřejnění karikatur vyvolá velký rozruch, který má někdy i tragický dopad. Vždy se také v takovém případě rozhoří diskuse na téma: svoboda projevu versus respekt k náboženskému cítění. Výsledkem takových diskusí však může být těžko něco jiného, než uznání svobody projevu i respektu k náboženskému cítění jako čehosi obecně správného, a shledání toho, že není důvod překračovat meze obojího, tedy zbytečně provokovat a neadekvátně na provokace reagovat. Vyvraždění redakce satirického časopisu Charlie Hebdo v roce 2015 pochopitelně přiklonilo evropské veřejné mínění na stranu práva svobodně někoho zesměšňovat proti právu se násilně domáhat náboženského respektu. Je asi zbytečné psát o tom, že teroristický útok a vraždy nemohou být adekvátní reakcí na urážku, ale když nová redakce Charlie Hebdo ještě tentýž rok karikovala „havárii“ letu Kogalymavia 9268, vyvolalo to novou diskusi o míře vkusu a také o tom, kde končí provokativní umělecká nadsázka, jež je třeba podstatou Rushdie Satanských veršů, a kde začíná ve své podstatě bezdůvodná provokace.  

KDO ŘÍDÍ ISLÁM?

Islám nezná církev ve smyslu prostředníka mezi a člověkem a bohem a role duchovního je v islámu jiná než v křesťanství. Vedle všemožných obecně známých aktuálních negativ je tento „demokratický“ prvek islámu patrně jednou z příčin jeho historického šíření i současnou oblibou u zaostalého a nevzdělaného obyvatelstva třetího světa.  Každá muslim komunikuje s bohem osobně a nepotřebuje k tomu ani prostředníka, ani svatyni, přestože je společná modlitba doporučovaná a preferovaná. Absence církve však neznamená, že by neexistoval islámská teologie. Je to spíše naopak, základní zdroje islámu, tedy Korán a Tradice (sunna) je možné a také nutné vykládat a aplikovat na aktuální podmínky, což je právě úkol duchovenstva (ulamá), které převádí tyto principy i do práva a společenských věd, což je jednak typický a jednak velmi problematický aspekt islámu.

KDO JE MUSLIM?

U hesla muslim bude vždy napsáno: vyznavač islámu (a u islámu: náboženství muslimů), to není nic, co by nebylo známo a bylo nějak dezinterpretováno. Asi málo známé je však to, jak tento pojem chápou islámští teologové. V tom nejširším výkladu je totiž pod pojmem „muslim“ chápáno vše, co bylo Bohem stvořeno a řídí se božími (potažmo přírodními) zákony, tedy i neživé předměty, rostliny a zvířata bez vlastní vůle. U lidí obdařených svobodnou vůlí je muslimem ten, kdo přijme pravou víru, tedy islám, ale je jím i ten, kdo ještě (nebo vůbec) možnost svobodné vůle nemá. Muslimem je tedy chápáno každé dítě, stejně jako nesvéprávný jedinec, v tom smyslu, že když zemřou, aniž dospějí nebo se uzdraví, Bůh je přijme jako muslimy. V této souvislosti nezná islám nic jako je dědičný hřích křesťanů. Hřích je chápán pouze jako vědomý čin dospělého a svéprávného člověka, což může působit jako docela rozumný přístup. Tato teologická teze souvisí s tím, že je Bohem vložena do těla duše zcela čistá. Stejně jako v křesťanské teologii, tak i v té islámské se ale vedou spory o to, kdy k tomu aktu dojde. Z jiného pohledu je poměrně těžké specifikovat pojem „muslim“ v souvztažnosti s praktikování víry, k příslušnosti k národu, etniku, komunitě či rodině. Každý Arab jistě není muslim a většina muslimů jsou příslušníci jiných etnik, ale je muslimem ten, kdo vzešel z muslimského prostředí, ale své náboženství nepraktikuje? Je to asi podobné jako u našince, který pochází z křesťanské civilizace, ale není věřící, což je asi typický Čech našich dnů. U Arabů (Turků nebo Indonésanů) to tak typické jistě není, ale nepochybně je takových lidí také dost. Liberální křesťanské směry kladou větší důraz na dodržování křesťanských zásad než na víru, což se nedá říci v případě islámu, ve kterém má být víra, její praktikování a vlastní život v jednotě. Otázka tak zní: Jak to hodnotit pokud ta jednota nastolena není?

KOPTOVÉ

Jak už bylo řečeno, ne každý muslim je Arab (je to asi jen 1/5) a neplatí ani to, že každý Arab je muslim. Je poměrně složité antropologicky definovat Araba (mnozí „praví“ Arabové vypadají dost evropsky a třeba mnozí Jihoevropané dost arabsky). To ale odbočuji. I v srdci Blízkého východu a v tradičních muslimských zemích žijí poměrně velké komunity jiných náboženství, které mají předislámské kořeny a mnohdy se hlásí i k určité etnické specifičnosti. V Egyptě jsou to Koptové.  To slovo vlastně znamená Egypťan (arab. Kubtí = Egypťan) a Koptové jsou rozhodně více než jen příslušníci křesťanské církve, jejíž historie sahá k samým počátkům křesťanství, tedy do dob, kdy mnohé dnešní tradiční křesťanské národy žily v primitivních pohanských společenstvích. Koptové jsou skupinou etnicko-religiózní. Jsou to příslušníci nejpočetnější blízkovýchodní křesťanské minority a jsou vlastně christianizovanými potomky starověkých Egypťanů. Na Koptech, respektive na jejich úloze v egyptském státě (a na vztahu státu k nim) se dají dobře ilustrovat egyptské dějiny, zvláště ty novodobé. Proto se ke Koptům brzy vrátím v samostatném článku.

Zdroje:

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Kropáček, L. Islám a Západ: Historická paměť a současná krize. Praha, 2002.

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Ostřanský, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Praha, 2009.

Ostřanský, B. Atlas muslimských strašáků: Aneb vybrané kapitoly z mediálního islámu. Praha, 2014.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu

Kepel, G. Du jihad a la fitna