A socialismus je morálnější systém, než jakým je kapitalismus se svým tržním hospodářstvím. Ze všeho nejlepší je pak komunismus v prostředí konstituční monarchie s prvky anarchismu, fašismu a environmentalismu.
Tímto poněkud rozporuplným výčtem jsem chtěl pouze naznačit, jak těžké je někdy sladit obecné principy nějaké ideologie a společenského řádu s reálně osvědčenou metodikou fungování státu a společnosti, a to se ještě lze ptát, pro koho je ta osvědčená praxe opravdu dobrá. Jestli pro většinu, pro významnou menšinu nebo jen pro vyvolené.
Nechci relativizovat vše, co mi přijde pod ruku. Je to snadné a dělají to od nepaměti všichni, kdo chtějí prosadit to své tím, že zkritizují vše ostatní, jenom mám v úmyslu trochu brzdit takové ty jednoznačně vyhraněné postoje ohledně toho, jak jsou určitá idea či metodika správné vždy a za každé situace.
Diktatura pochopitelně není formou demokracie, ale jejím opakem, přesto však se k ní uchylovali už ti, kteří jako první (pomineme-li období athénské demokracie) těmito principy reálně zabývali: staří Římané. V období římské republiky, která položila systémové a ideové základy tomu, čemu říkáme právní stát, se moc „zastupitelského sboru“, senátu v případě krize (nejčastěji války) předala diktátorovi (magistratus extraordinarius), protože Římané dobře věděli, že kdyby se problém řešil demokratickými cestami, byl by Řím nepřáteli dobyt dříve, než by se zástupci římských občanů, otcové senátoři na něčem dohodli.
Je trochu úsměvné, že s odstupem více jak dvou tisíc let chce někdo rozhodnutí o zásadních krocích státu svěřit dokonce všemu lidu, patriciům, plebejům i otrokům (jenom si ty kategorie přesuňme z roviny „občanských práv“ do kategorie zájmu a kompetentnosti rozhodovat o „věcech veřejných“). Aniž bych horoval pro absolutismus, pohleďme, jak efektivně (bez ohledu na to jestli užitečně a správně) funguje prezidentský systém tam, kde je významný podíl moci v rukou jednoho člověka. Vše se odvíjí jen od toho, jak je zabezpečena kvalita onoho jedince a jak fungují nástroje proti tomu, aby mohl moc svévolně uchvátit a zneužit. I to si staří Římané dobře uvědomovali.
Že kapitalismus, nebo asi lépe řečeno tržní ekonomika je amorální systém, není asi vůbec třeba pochybovat. Ten systém je založen na tom, že na základě negativních lidských vlastností a pohnutek „se zřizuje obecné blaho“. Co jiného žene podnikatele, než jeho egoismus, hrabivost, lakota, ziskuchtivost a podobné „ctnosti“. Kvalitu takového systému pak zásadně ovlivňují jen podmínky pro „řádění vykořisťovatelů“ a to, jak je ošetřeno, aby kromě toho zisku bylo zabezpečeno i ono blaho, a pro koho všeho se vytváří. Z tohoto pohledu se asi zásadně liší kruté počátky kapitalismu v 19. století od blahobytného kapitalismu současnosti, který možná někde už přestává oním kapitalismem být.
Socialismus, potažmo komunismus sází naopak na ty nejlepší lidské vlastnosti a pohnutky, problém je však v tom, že ty se u lidí většinou projevují v tak zakrnělé formě, že se na tom žádný fungující systém vybudovat nedá. Absolutní rovnost lidí, empatie, solidarita, ochota brát si a „konzumovat“ jen tolik, kolik nezbytně potřebuji, a o vše se podělit, to často nefunguje ani na úrovni úzkých mezilidských vztahů v rodině, natož pak obecně ve společnosti a ve státě. Navíc se tyto principy lehko zneužijí, a z ušlechtilých pohnutek se může praktikovat teror či genocida. Hrůzy všech „socialistických“ revolucí (v podstatě všechny revoluce byly socialistické) byly zaštítěny pokrokovými myšlenkami, které měly posunout lidstvo k lepšímu světu.
Mohlo by se zdát, že monarchistické prvky jsou už dávno pasé, ale připomeňme si nedávnou britskou královskou svatbu a obecný zájem o to, co se děje mezi celebritami (tam to slovo nachází svůj pravý význam) panovnických rodů. Můžeme si říci, že je to jen směs bulváru a úcta k zakořeněným tradicím, že to nemá nic společného s reálnou politikou, ale nemají právě tradice zásadní vliv na vztah občana ke státu a k jeho politice? Myslím si, že je to právě naopak. Americký nebo britský politický systém naprosto zásadním způsobem utváří onen vztah mezi občanem a státem. Z našeho pohledu mohou některé vnější projevy vypadat banálně nebo i směšně, ale to jen do té chvíle, kdysi uvědomíme, jak konzistentní je to pouto, a jak možná právě náš systém trpí nedostatkem (či ztrátou) té konzistence.
Myslím si, že v každém z nás se občas ozve anarchista, fašista nebo alespoň vyhraněný liberál nebo naopak konzervativec, a to vždy v okamžiku, kdy se střetne principiální postoj s nějakou reálnou situací, ve které se náš konkrétní názor dostane do rozporu s naším obecným přesvědčením. Stěžujeme si na ztrátu soukromí způsobenou „starostí státu“ o naše bezpečí a zdraví, ale to jen do té doby, než pocítíme nějaké bezpečnostní riziko nebo jsme přímo ohroženi. Anarchisty se stáváme, když naopak pocítíme nesvobodu a svázanost všemožnými normami. Jsem přesvědčen, že je to zcela v pořádku a naopak si myslím, že může být nebezpečné zastávat ony zásadní postoje za všech okolností. To vnímám jako cestu k fanatismu. Jen fanatik ignoruje okolní vlivy a drží se svých vyhraněných názorů vždy a všude.
Zmínil jsem i environmentalismus, na kterém obecně není jistě nic špatného, pokud se opět ten nestane náboženstvím a neodtrhne se od reálného života. Abych nebyl špatně chápán, vůbec nezpochybňuji principiální zásadovost, jen vnímám, že svět a naše životy jsou příliš pestré, než aby se vše dalo jednoduše zaškatulkovat, že každá sebeušlechtilejší idea má své hranice, za kterými může škodit. Nejlepší formou demokracie není diktatura, jenom někdy některé její principy mohou posloužit, třeba když je „Hannibal ante portas“.
