Obdivnou připomínku výročí týkající se Milana Paumera, bratří Mašínů a jejich skupiny lze snad pochopit emocionálně. Je však možné morálně ospravedlnit činy, které se neděly v rámci žádné války, ale byly to vraždy nevinných lidí?
Slova o tom, jak je již několik desetiletí toto téma kontroverzní a jaké vyvolává protichůdné emoce, jsou asi zbytečná. Přečetl jsem si blog, ve kterém se jeho autor rozpomíná na osudy Milana Paumera, bez kterého se, jak je konstatováno, již deset let musíme obejít. Upřímně řečeno, nemyslím si, že by byl obecně svět bez lidí jako Paumer a Mašínové horší. Jsem přesvědčen, že by byl bez lidí, kteří nejsou schopni adekvátně přizpůsobit své činy dané situaci a domyslet jejich neospravedlnitelnost, naopak lepší a bezpečnější.
Uctívání bratří Mašínů vnímám jako naši neschopnost vypořádat se se skutečnými viníky nastolení komunistického režimu, stejně jako s těmi, kteří viníky podporovali a z této podpory profitovali. Neumíme se podívat přímo a s určitým pocitem studu na všechny ty (v některých případech to znamená sami na sebe), kteří umožnili nástup komunistického režimu a pak ho čtyřicet let udržovali při životě, aniž by se vzepřeli. Nebylo nutné kvůli tomu vraždit, stačilo nesehnout hřbet. Paradoxně máme tendenci zpochybňovat či relativizovat význam a památku těch, kteří se nepodvolili a zaplatili za to životem, zdravím či svobodou. Naopak jsme schopni tolerovat na společenském výsluní a na významných postech lidi, kteří v tomto smyslu selhali.
Místo toho, snad abychom si jako národ ospravedlnili toto selhání, jsme si vytvořili falešné mesiáše. Oslavujeme lidi, kteří sice možná zasluhují náš obdiv, že hřbet neohnuli, ale kteří nepochopili, že na rozdíl od té války, ve které se jako hrdina projevil jejich otec, je tato válka jiná, respektive porušili i pravidla války jako takové. I ve „standardní“ válce je zločinem zabití civilisty, je zločinem zabití zajatce, a to i tehdy, má-li vrah pocit (v případě Mašínů mylný pocit), že ti spolupracují s nepřítelem.
Můžeme souhlasit s tím, že komunistický režim vyhlásil válku určité skupině lidí, na základě jejich minulosti i původu a také toho, že se odmítali režimu poddat, nemůžeme ovšem akceptovat názor, že každý člověk, který se nepřidal na stranu těch, kterým byla válka vyhlášena a stal se loajálním, byl automaticky nepřítelem, kterého bylo správné zabít. Kdyby se takto uvažovalo tenkrát, stejně jako dnes, lidé by se vraždili mezi sebou, a to jen na základě přesvědčení, že je to morálně obhajitelné na základě toho, že někoho jako nepřítele vnímají.
Působí-li to přeneseno do dnešních dnů absurdně, neznamená to, že to nebylo absurdní v padesátých letech. Sedmdesát let na podstatě vraždy nic nezměnilo. Změnila se pouze doba, která byla mnohem násilnější, a to nejen z důvodu nedávno ukončené války, ale i díky komunistickému režimu, který posloužil mnohým k vyřizování si účtů, ke mstám i k beztrestnému průchodu svých vlastních zločinných pohnutek a patologických projevů. V tomto fokusu se jeví jednání skupiny bratrů Mašínů jaksi přijatelnější, ale ne přijatelné. Kdyby spáchali atentát na někoho, kdo měl na svědomí životy nevinných lidí, bylo by to jiné. Možná, že takový záměr i měli, ale jediným výsledkem jejich zločinů bylo to, že sabotážemi poškodili místo režimu jen konkrétní nevinné lidi a pak utekli z republiky, přičemž opět zabíjeli.
Když se toto téma periodicky vrací na přetřes a znovu a znovu se o něm píše (což mimo jiné způsobují i lidé jako já) mívám pocit, že „fanoušci“ skupiny bratří Mašínů k tomuto tématu přistupují jako k nějakému rodokapsu z Divokého západu. Příběh této skupiny je totiž skutečně fascinující, a to včetně toho, jak se třem jejím příslušníkům podařilo nejen přežít (dva členové byli chyceni a popraveni, stejně jako strýc Mašínů a jejich matka, která záhy umřela ve vězení), ale dostat se i na Západ a žít své dlouhé a dobrodružné životy s určitou gloriolou hrdinů. Tento náhled by však asi neměl být spojován s nějakými principiálními a etickými stanovisky, a to z prostého důvodu: Nejde to! Na bratry Mašíny a Milana Paumera by se nemělo vzpomínat jako na hrdiny, protože se tak neprojevili, projevili pouze odvahu a cílevědomost, což je ovšem něco jiného než hrdinství.
