Kdy se bude Dejvická opět jmenovat Leninova?

K odstranění Koněvovy sochy lze zaujmout různá stanoviska, reakce ruských oficiálních představitelů je ale neuvěřitelná. Ministr obrany Šojgu by chtěl trestně stíhat ty, kteří se rozhodli Koněva uklidit z dejvického náměstí. 

Těžko říci, co si ten zelený mozek (nebo rudý mozek?) myslí. Měl by ale vědět, že pod tím soklem ruský maršál neodpočívá, a to ani symbolicky ne, takže to není žádný válečný hrob, proti jehož zrušení by mohlo Rusko protestovat. Podotýkám, protestovat, ne vyhrožovat trestním stíháním ve svobodných volbách řádně zvolenému zastupitelstvu v cizí svobodné zemi. 

Že se odstranění sochy nelíbí nějakým neostalinovcům, na tom není nic překvapivého. V Rusku přetrvává „kult pabědy“, přestože poslední reální účastníci 2. světové války již za pár let nebudou naživu, ale že se k tomu propůjčují oficiální představitelé státu, to je skandální. Putinovský režim nemaje žádnou slušnou tradici ani aktuální ideu, živí opět jen tradiční ruské velikášství a spolu se skromnými dílčími pozitivy i všechna fatální historická negativa předchozích režimů.

Přestože je podíl tehdejšího Sovětského svazu na porážce hitlerovského Německa nezpochybnitelný (a také nikým nezpochybňovaný), není jeho role předválečná ani poválečná ničím, čím by se Stalinovi vnuci mohli chlubit. Vidíme-li s odstupem let a ideologicky nezkresleným fokusem problematické i mnohé činy Rudé armády během války, byla ruská předválečná politika, vnitrostátní stejně jako zahraniční, vysloveně hanebná, tak ta poválečná je trvalým historickým mementem.

V minulém článku na toto téma, o němž jsem nepředpokládal, že bude mít pokračování, jsem uvedl, že Koněv byl prodlouženou rukou Stalina, což je realita. Pokud tedy nechceme oživovat ideje stalinismu, není důvod udržovat při životě gloriolu Koněva. Prosté konstatování, že byl velitelem armády, která naši republiku z velké části osvobodila, je, myslím, zcela dostačující. V zásadě již bez emocí můžeme dnes také konstatovat, že byl velitelem i té armády, která nás v roce 1968 počala okupovat.

Jinými slovy není potřeba roli Koněva nijak opakovaně hodnotit. Byl to koneckonců jen voják, který plnil rozkazy. A to rozkazy, které i v roce 1945 byly daleko více motivovány mocenskými a ideologickými pohnutkami, než láskou k naší zemi a našemu lidu. O pohnutkách rozkazů z roku 1968 snad už není třeba se jakkoli rozepisovat. Nemohu se však zbavit pocitu, že v tomto smyslu se Rusko prakticky vůbec nemění. Mohou to dokumentovat aktuální výhrůžky o ruských tancích v Praze, které působí jak z jiného světa.   

Nechci posuzovat, změnila-li se mentalita většiny Rusů od dob carismu, ale do dnešních dnů se podařilo Rusko jen částečně civilizovat a humanizovat. Už se tam nepohodlní lidé nedeportují po statisících do gulagů a nevládne rudý teror, Rusko ale stále není svobodnou zemí, a i na základě této události se dá soudit, že k žádné svobodě a demokracii nesměřuje. Představitelé ruské opozice a občanských aktivit by o tom mohli vypravovat.  

Rusko se po krátké gorbačovské epizodě stále chová k demokratickému světu jako nepřítel z dob studené války a je, jak jsme mohli vidět (a stále vidíme) na příkladě Ukrajiny, permanentním nebezpečím pro své jinak orientované sousedy a zůstává i globální hrozbou. Není proto vůbec žádný důvod, abychom se my k němu chovali nějak jinak. Myslím tím pochopitelně ruský režim, nikoli každého jednotlivého Rusa či instituci.

Proti vyhrožování ruských maršálů je třeba se kategoricky ohradit a vůbec ani neuvažovat o nějaké omluvě, natož pak satisfakci. Není namístě ani žádný náznak slabosti či servility, na což by si měli dát obzvláště pozor lidé kolem prezidenta Zemana i prezident sám. Nejde o jejich důstojnost, ta už zmizela v nenávratnu, ale o důstojnost našeho státu. Budeme-li si chtít ruského medvěda udobřovat, mohlo by se nám lehko stát, že po nějaké době budeme opět přejmenovávat náměstí a stanice metra po různých kreaturách a masových vrazích.