Jsou všichni majitelé pitbulů idioti?

Ne, každý majitel „bojového psa“ jistě idiot není, ale řekl bych, že skoro každý idiot, který se rozhodne pořídit si psa, zvolí právě takovéto plemeno. 

V řadě svých článků se stavím proti paušalizování, povrchnímu hodnocení a emocionálním reakcím místo těch rozumových, což ovšem neznamená, že se sám nemohu stát obětí takovýchto pocitů a úvah. Ani sled špatných osobních zkušeností jistě nikoho k ničemu takovému neopravňuje, ale může to být snad lidsky pochopitelné. Jinými slovy nepřináším tímto článkem objektivní pohled na to, kdo je, a kdo není idiot, ani který pes je, nebo není bojový, ale spíše osobní pocit, jaký vztah mezi těmito kategoriemi funguje. 

Nejdříve musím konstatovat, že jsem milovník zvířat a obdivovatel a také celoživotní chovatel psů. Mám kynologickou praxi chovatelskou, výstavní i cvičitelskou. To píši proto, že bych měl mít alespoň teoretické předpoklady nebýt zaujatý a neobjektivní v hodnocení psů. Mám zkušenost se společenskými, pasteveckými i služebními psy a vyrůstal jsem s bulteriéry. Imponují mi velice různorodí psi pro svoji různorodou povahu i použitelnost. Obdivuji naši toy pudličku jako dokonalého, inteligentního a empatického společenského psa. Fascinuje mě skloubení pracovních, hlídacích a obranářských kvalit ve spojení s chováním rodinného psa u hovawartů , nekompromisnost a charakter pasteveckých psů a mohl bych takto pokračovat hodně dlouho.

Vždy jsem v diskusích i publikacích na toto téma vystupoval proti kategorii „bojový pes“, už jenom proto, že každý vhodně disponovaný pes může být použit pro boj. V širším slova smyslu je bojem i lov nebo služební použití a pro psí zápasy (zápasy psů mezi sebou, s jinými zvířaty či dokonce s lidmi) mohou být, a také byla, použita různá plemena, včetně těch, do kterých by to dnes nikdo neřekl. Příčinou fantastické rozmanitosti psích plemen je právě jejich rozmanité využití. Tomuto využití musí kromě exteriéru a fyzických dispozic odpovídat i povaha, která se geneticky přenáší stejně jako vzhled. U služebních psů je to cvičitelnost, u lovečáků kořistnický pud, u pastevců a hlídačů pud teritoriální. U plemen, která byla vyšlechtěna na psí zápasy, je to dominantnost, tvrdost, a netečnost ke zranění. Po fyzické stránce pak samozřejmě síla, obratnost, vytrvalost, tvrdost a síla skusu.

Zvrácená obliba psích zápasů je již v civilizovaném světě postavena mimo zákon, ale plemena k tomuto účelu vyšlechtěná se těší díky svým fyzickým i povahovým kvalitám velké oblibě, a to je do jisté míry kámen úrazu. Mnoho plemen již bylo dávno socializováno do zcela jiné podoby. Molosové jako mastif, mastin, kanárská či bordeauxká  doga, brazilská fila, tosa inu a řada jiných mají dnes již jen exteriér válečných a zápasnických psů, povahu už mívají jinou, stejně jako třeba bulldog, nebo šarpej. Ke správnému použití se vrací i plemena pro zápasy nevyšlechtěná, ale takto používaná (zneužívaná) jako rotvajler nebo asijští pastevečtí psi (kavkazáci, středoasiati či kangalové).  Poněkud komplikovanou skupinou psů tak zůstávají psi typu „pitbul“, tedy pitbulové, stafordi, bandogové a různý kříženci těchto plemen nebo kříženci těchto plemen s molosy.

Znám osobně i zprostředkovaně mnoho psů výše uvedených „bojových plemen“, kteří jsou v dobrých rukou naprosto bezproblémoví, čímž de facto negativně odpovídám na otázku v názvu článku. Dobří chovatelé dokážou skvělé fyzické i morální dispozice těchto psů dobře uplatnit pro „mírové použití“, otázkou však je, kolik chovatelů to umí, a kolik jich něco takového dělat chce. Jinými slovy, kdo jsou ti, kteří si taková plemena psů pořizují? Zuby nehty se bráním té paušalizaci, ale vnímám to asi takto: Majiteli těchto psů je velmi široké spektrum lidí, ale mám-li o někom mínění, že je to agresivní hovado, neschopné zvládat své ego, své chování a svoji militantnost a má psa, tak bych zřídkakdy prohádal, kdybych si tipnul, že to bude právě pitbul nebo staford. Zločinci, narkomani a obecně lidé, mající problémy sami se sebou, si pořizují psi, kteří patří do rukou zcela opačnému typu lidí. Zcela paušálně tvrdím, že lidé, kteří nejsou schopni vychovat sami sebe, nemohou dobře vychovat psa. Příklady najdete, kam se podíváte, za problémovým psem naleznete vždy jeho problémového majitele, a to v tom smyslu, že psa zkazí, nebo si příslušného psa zcela neuváženě pořídí.

Za celou svoji kynologickou kariéru jsem měl velmi málo vážnějších konfliktů svých psů s jinými psy a jejich majiteli, ale v drtivé většině to byli právě tito psi a právě jejich majitelé. Naposledy, což mě inspirovalo k napsání tohoto článku, to bylo před několika dny u nás v parku. Moje tříměsíční štěně mi zválcovala volně pobíhající fena pitbula. Aby v tomto, pro rychle rostoucí štěně velkého plemene poměrně riskantním počínání nepokračovala, mírným způsobem jsem ji odehnal. Nutno dodat, že nebyla agresivní, jenom prostě neodhadla svoji sílu a temperament. Naopak agresívní byl její majitel, který mi začal nadávat, vykazovat mě z parku (kde je mimo jiné zakázáno volné pobíhání psů) a dospělo to až k tomu, že mi vyhrožoval, že na nás vypustí svého druhého pitbula, psa přivázaného k lavičce, na které do té doby seděl. Třeba by to neudělal, třeba by si jeho „trhač“ přišel pro pohlazení, nevím, ale poněkud nepříjemný pocit ve mně přetrval.

Před časem probíhala veřejná diskuse ohledně zvláštní registrace a podmínek pro držení určitých plemen psů. Měl jsem, a mám stále, za to, že je to pitomost. Jsem odpůrce všemožných restrikcí a administrativních nesmyslů ze strany státu, ale na druhou stranu vnímám řadu problémů, které masivní chov psů přináší a popravdě neznám dobré způsoby, které by je mohly úspěšně řešit.  Snad jen to, co platí pro chování lidí zcela obecně: zdravý úsudek, sebereflexe a ohleduplnost. Pochopitelně nás lidí, nikoli psů.