V diplomatické mluvě se Miloš Zeman zachoval státnicky, realita je však taková, že pouze předešel oprávněnému nařčení z průtahů vedoucích k politické krizi, což by pro něho stejně skončilo prohrou u Ústavního soudu.
To, co je třeba ocenit, tak není státotvorné chování Miloše Zemana, ale zásadovost a dobrá diplomacie Petra Fialy. V tomto ohledu se přiznám, že jsem o něm jako o lídrovi ODS a později koalice Spolu pochyboval a moc jsem si ho jako premiéra představit nedovedl. Beru zpět. Už od okamžiku volebního vítězství na mě profesor Fiala působí vysloveně dobře, což se dá říci i o ostatních představitelích stran velké koalice. Výrazem „dobře“ míním, že se chová a vystupuje jako státník, ne jako bača z „Vyšných Vlkodlaků“, který neví, čí je, ani jako samolibý, sebestředný a pomstychtivý provokatér.
Jsem si však vědom toho, že „pohledová“ rovina je jedna věc a reálné výsledky vládnutí druhá. To první je možné zhodnotit hned, to druhé až po příslušné době či ještě lépe s patřičným odstupem. Řekl bych, že k samotné události není třeba dalších komentářů v podobě spekulací a věšteb, s nimiž se v mediálním světě roztrhl pytel. Spíše mě výše u vedené skutečnosti nutí k zamyšlení, do jaké míry ovlivňuje určitý mediální obraz politiků naše vnímání toho podstatného na politice.
Myslím si, že nikdo není v takovémto svém hodnocení zbaven emocí, subjektivních pocitů ani docela iracionálních sympatií a antipatií. V českém prostředí se aktuálně moje emocionální vnímání vrcholných politiků docela kryje s realitou jejich působení, takže jako lepší příklad uvedu svůj pohled třeba na americkou politiku, tedy na prezidenty Obamu, Trumpa a Bidena.
Barak Obama mi byl od počátku tak sympatický, že jsem na jeho účinkování nahlížel téměř nekriticky. Podotýkám, že jsem to takto cítil, nikoli, že bych v tomto smyslu něco veřejně ventiloval. S odstupem několika let není již jeho politika vnímána jednoznačně pozitivně. Nejsem rozhodně její znalec, ale jsem nucen vnímat kritické hlasy nestranných odborníků.
Donald Trump pro mě představoval a stále představuje odstrašující příklad politika. V jeho osobě se mi spojuje vše špatné, co na politicích i obecně na lidech hodnotím. Ovšem v období jeho prezidentství rozhodně nebylo vše špatně. Je otázkou, do jaké míry to je jen zásluha Trumpa, ale na to se historie neptá.
Joe Biden na mě nepůsobí vůbec nijak, respektive trochu jako klient alzheimercentra, kterého někdo naučil, co má říkat. Přijde mi jako slabý politik, což může být třeba v konfrontaci s Putinem docela problém. Nicméně hodnotit ho můžeme až mnohem později.
A když už jsem u těch prezidentů a emocí, tak se nemohu nezmínit, že za několik dní to bude deset let od smrti Václava Havla. Bez obalu říkám, že jsem ho měl opravdu rád. S výše zmíněným odstupem mohu být kritický k mnohým jeho počinům i osobním selháním, ale pro mnohé je omluvou ona specifická situace, do které se dostal, na kterou nebyl připraven, ale kterou musel řešit. Navíc ani světec nemůže vymazat ze svého života to, co se stalo, než byl svatořečen. Z volnomyšlenkářského a umělecky založeného hocha z lepší rodiny a posléze disidenta se nakonec stal politik, který by mohl být pro mnohé aktuální prezidenty vzorem.
