Deset let pro býválého imáma za podporu těch, kteří bojují proti režimu Bašára Asada?

Před pražským městským soudem stojí bývalý imám, který podpořil organizaci an-Nusrá a pomáhal příbuzným, kteří se odešli bojovat v jejich řadách. Je viněn z trestného činu účasti na teroristické skupině a financování terorismu. 

Hned na začátku musím deklarovat, že necítím sympatie k lidem, kteří nadřazují muslimské náboženské právo (které je mnohými publicisty nepřesně označováno jako šaría, což je mnohem širší pojem) nad právo světské, v tomto případě naše právo, a nemám ani jakýkoli pozitivní vztah k představitelům ortodoxního islámu. Mám jenom určité pochybnosti o tom, jaká organizace je nazývána teroristickou a potažmo i o tom, který režim je ten spřátelený, a který znepřátelený.

Lidový antiislamismus, jehož rétorikou z veřejně činných lidí nemluví jen předseda SPD a jeho spolustraníci, ale uchyluje se k němu i pražský státní zástupce, má asi jasno: muslim= terorista. Představitelé politických reprezentací, včetně té naší, se na toto téma vyjadřují poněkud chaoticky. Není totiž vždy úplně jasné, které režimy a organizace  v muslimských zemích považujeme za naše spojence, potažmo které jsou ty špatné a nepřátelské. Je to poněkud tenký led. Například Spojené státy mají aktuálně velmi nečitelnou politiku vůči mnohým muslimským zemím a označují za přátele a spojence nebo nepřátele a protivníky státy na základě všeho jiného než seriózního vnímání příslušného režimu.

Jako typické příklady poněkud schizofrenního vztahu Západu vůči zemím Blízkého východu mohou sloužit země jako Turecko, Saúdská Arábie, Írán nebo zmíněná Sýrie. Turecko je člen NATO, tedy spojenec, ale jako typický spojenec se aktuálně vůbec nechová. V Turecku se v současné době drolí sekulární principy, na kterých tento stát vznikl, a podle toho vypadá i jeho politika. Například Turecko (stejně jako USA) vnímá Stranu kurdských pracujících (PKK) jako teroristickou organizaci a Kurdy obecně jako nepřátele. Kurdové (včetně PKK) se však na rozdíl od Turecka významně podíleli porážce ISIL a tudíž byli vnímáni jako spojenci koalice vzniklé proti samozvanému Islámskému státu

Je zajímavé, že proti ISIL bojovala i an-Nusrá, respektive jedna její frakce (jiná s ním jako údajná odnož Al Kaídy spolupracovala). Obecně je však hlavním nepřítelem této velmi těžko názorově zmapovatelné fronty syrský režim Bašára Asada. Tento režim podporuje Rusko, a naopak Západ ho vnímá jako režim nedemokratický, totalitní až nepřátelský. Organizaci an-Nusrá, která je jako teroristická vnímána docela univerzálně, naprosto nepokrytě podporovaly (a dost možná stále podporují) Turecko i Saúdská Arábie. Ano, ona Saúdská Arábie, kterou USA považují za svého partnera a spojence, ta SA, která aktuálně díky americkým zbraním provádí svou „mírovou politiku genocidy“ v Jemenu a ta SA, která díky svým takřka neomezeným prostředkům exportuje do celého světa tu nejhorší podobu islámu, jakou si Evropan dokáže představit – wahhábismus. Turecko pak jako člen NATO nepodporovalo jen an-Nusru, ale i jiné skupiny, které spolupracovaly s ISIL.

Když se vrátím ke kauze, kterou jsem zmínil na začátku článku, tak musím konstatovat, že odejít bojovat do řad an-Nusry považuji za projev pomatence, a to v tom lepším případě, v tom horším to může být projev náboženského fanatika, konečně zveřejněné projevy oné české islamistické bojovnice mohou sloužit jako studijní materiál pro psychiatra. Jak ale máme nahlížet na ty našince, kteří odjedou třeba do Turecka pomáhat Kurdům z PKK. Některá média v nich vidí téměř hrdiny a jejich uvěznění jako projev totalitního tureckého režimu, a to i přesto, že velká část našich spojenců považuje příslušníky PKK teroristy. A jak máme hodnotit člověka, který v náboženské či vojenské oblasti spolupracuje se saúdskoarabským režimem. Je to emisar našeho spojenectví s touto zemí, nebo je to fanatik a zločinec?

V odpovědích na tyto otázky nám většina médií moc nepomůže, protože školometské rozdělení na ty hodné a špatné na Blízkém východě moc nefunguje. Nepomohou nám ani politikové, protože nejenže není jednota v přístupu ze strany USA a EU, ale i různé členské státy si dělají politiku vlastní, a to ani nemluvím o Rusku. Konečně ani politika našeho státu není zcela jednotná, prezident tradičně mluví jinak než ministr zahraničí a premiér se vyjadřuje podle toho, kde je a ke komu promlouvá.

Čistě teoreticky by se mohl aktuální sympatizant an-Nusry, kterého odsoudíme jako podporovatele teroristů, mohl během svého až desetiletého trestu stát "hrdinou". To v případě, když na základě nějakých mocenských her označíme Bašárův režim za hlavního nepřítele a nějakou frakci an-Nusry povýšíme na našeho spojence a „tradičního přítele našeho lidu“. Pokud vám taková spekulace přijde přitažená za fousy, doporučuji si vzpomenout na Saddáma Husajna, kterýžto za svého života prodělal proměnu z miláčka Západu ve štvané zvíře. Je dobré si připomenout, že tím nelidským zvířetem byl už tehdy, kdy se s ním mnozí západní politici ještě bratřili.

Když se podíváme do vzdálenější historie můžeme si povšimnout, že byl vždy problematický vztah mezi státem a lidmi, kteří odešli do ciziny bojovat. Pominu-li legionáře, které během 1.světové války nemohla rakousko-uherská monarchie vnímat jinak než jak vojenské zběhy, je dodnes velmi problematický náhled třeba na interbrigadisty. Byli to mnohdy komunističtí fanatici, ale šli dobrovolně bojovat proti španělskému fašismu.  Během 2. světové války sice Češi bojovali proti společnému nepříteli, ale jak dobře víme, po válce bylo velmi podstatné s kým. V období socialistického Československa byli na pomoc různým aktuálně spřáteleným režimům vysíláni jen vojáci a do jiných vojenských organizací jako je Francouzská cizinecká legie vstupovali jen ti, co z naší země utekli. Rozhodně ani tyto lidi si nelze s ohledem na aktivity takových jednotek nějak obecně glorifikovat.

Služba v ozbrojených složkách cizí země je podle § 321 TZ trestná. Sympatizování či podpora určitého režimu nebo organizace je však otázkou aktuálního politického rozhodnutí, kdo je tím přítelem a kdo nepřítelem. Měla by sice existovat nějaká jednotná zahraniční politika, ale je asi těžké konstatovat, že je vždy principiálně správná. Boj proti reálnému i potencionálnímu teroristu je v demokratickém státě složitý. Je problematické zavřít na dlouhé roky někoho do vězení jen za vyjádření nějakého politického či náboženského postoje, na druhou stranu: kdo si vezme na zodpovědnost nechat takového člověka běhat po světě s vědomím, že je to třeba na základě své pomatenost či fanatismu potencionální terorista?