Co je v knihách, které nepřečteme.

Říká se: řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Analogicky se lze zeptat, řekni mi, co jsi nečetl, a já ti povím, kým nejsi.Nejsi vzdělancem, nejsi intelektuálem, nemůžeš získat správný světonázor a nemůžeš mít vytříbený vkus?

Kdybych každý den od svých deseti let přečetl jednu knihu denně a dožil se požehnané osmdesátky, mohl bych přečíst jen něco přes pětadvacet tisíc knih. To je v porovnání s tím, kolik na světě knih vyšlo hodně málo. Navíc je třeba konstatovat, že asi nikdo nepřečte každý den jednu knihu, zdatný čtenář se možná dopracuje k průměru jedné knihy za týden, protože jsou sice knihy, které lze přečíst během několika hodin, ale na jiné potřebujeme týdny i měsíce. Náhle se tak možná dostáváme k reálnému číslu něco přes tři a půl tisíce titulů, které za život přelouskáme (pokud opravdu hodně čteme).

Přestože je to nutné brát se značnou rezervou, existují slovníky významných literárních děl, které běžně uvádějí přes deset tisíc položek, takže nemáme šanci zdolat ani třetinu z nich, a když ještě uvážíme, že každý čte dle svého zaměření, zájmu a vkusu díla, která stojí na okraji obecné povědomosti a také, což je myslím běžné, čteme některé knihy opakovaně, zůstane nám zapovězených možná devět desetin takového seznamu.

Kdysi jsem na toto téma diskutoval s člověkem, který mohl být více jak mnozí jiní za sečtělého považován, s překladatelem, který celý svůj dlouhý život prožil mezi knihami, s knihami a v knihách. Namátkou a s úsměvem mi jmenoval notoricky známá díla světové literatury, která nikdy ani neotevřel, natož aby je přečetl. Naopak mi říkal, že na sklonku života už v podstatě nové tituly nečte, ale vrací se k již přečteným, u kterých má pocit, že něco opomněl, správně nepochopil nebo si jejich čtení prostě užívá.  Znal pochopitelně obsah většiny těch známých knih, dovedl je zařadit a zhodnotit jejich význam, ale číst je asi nikdy nepotřeboval. Trochu mě tenkrát tento zdánlivě povrchní přístup u člověka, kterého jsem bezmezně obdivoval, překvapil, ale s odstupem let doházím k  podobným závěrům.

Páteř světové literatury tvoří zásadní tituly, jako jsou Bible, Korán, Talmud, indické a Homérovy eposy, dílo Aristotelovo, Platónovo, „Summa“ Tomáše Akvinského a řada dalších knih. Nikdo je nepřečetl všechny, drtivá většina lidí z toho nepřečetla ani část a obávám se, že velmi mnoho lidí žádnou z nich nikdy ani neotevřelo. Je smutné, když někdo neví, ani o čem ty knihy jsou, ale jich detailní znalost přísluší jen odborníkům, kteří to či ono specifické dílo studují. Nepřečetl jsem třeba celou Iliadu, přesto si troufnu tvrdit, že ji znám. To znamená, že znám děj, hlavní zápletky a jména důležitých postav, ale ne jméno každé říčky, jejího boha a koně, kterého z ní nějaký druhořadý rek napojil. Mohlo by se klidně stát (ač to tak není), že bych ji znal lépe než Odysseu, kterou jsem kdysi pracně přečetl ( a bylo to docela trápení). Podobné je to s Biblí, kterou sice průběžně už mnoho let pročítám, ale kompletně jsem ji ještě "nezdolal" (stále se spíše vracím k již přečtenému). Nemohu sice ani tvrdit, že ji znám dobře, ale mám, dejme tomu, o jejím obsahu určitou povědomost. A tak by se dalo pokračovat přes všechny klasiky všech dob a směrů, kteří, což je mi líto, jsou pro mě mnohdy ještě hůře čitelní než Iliada. Přesto v řadě případů vím, o čem jejích mnou nepřečtené knihy jsou. Znám je z  mnohých jiných zdrojů (ze školy, z historických studií, z filmů, znám ukázky, odkazy, knihy o knihách a jejích autorech a kdeco jiného).

Chtěl jsem tak vyjádřit přesvědčení, že jsou knihy, které ovlivnily lidstvo, celou určitou epochu nebo alespoň určitý literární žánr nebo směr, o kterých však většině běžných čtenářů stačí pouze vědět, a je pro něho mnohdy mnohem důležitější to, co o nich napsali ti, kteří je studují nebo tvůrci, kteří je převedou do nám přístupné formy. To je hezky vidět právě u Homérových eposů, které mají obrovské množství velmi různorodých zpracování a jejich obecná znalost je do určité míry součástí naší vzdělanosti.  Je jen nemnoho děl tak nadčasových, že jsou bez problémů čitelná dodnes v neupravené podobě. Klobouk dolů před jejich autory. Třeba z antické literatury jsou to pro mě osobně hlavně básníci, a z nich paradoxně třeba  Juvenalis nebo Martialis představovali onu „nízkou“ satirickou poezii, která se mohla jevit jako na jedno použití. Ze středověkých autorů je to třeba Dante, Villon nebo Shakespeare. To jsou opět básníci (Shakespeare prý napsal i nějaké hry":)), což asi nebude náhoda.

Četba zásadních děl různých uměleckých směrů má pak smysl pro ty, kterým příslušný směr něco říká. Kdo nenašel zalíbení surrealismu, tomu úplně stačí obecně vědět, co to surrealismus je, a že existoval nějaký Breton. Díla generační jsou pak zase specifická tím, že zásadně oslovila příslušnou generaci a generace následné bývají už výrazně méně nadšené. Některá taková díla jsou s odstupem čitelná těžko, jiná naopak potřebují větší odstup, abychom si na nich smlsli jako na jakési výpovědi doby, pokud tedy jsou napsána pro nás přístupnou formou. Často také k pochopení určité generace stačí, pokud si nevychutnáváme vlastní četbu, abychom si přečetli typické dílo typického autora. Asi se budu rouhat, ale mě ze slavné americké meziválečné (a poválečné) generace romanopisců postačí úplně Steinbeck, z francouzské Proust a z britské Joyce.  

Teď jsem se trochu zhrozil toho, co jsem to napsal. Mohlo by to vypadat, že navádím, aby si každý vybral z určitého období nějakého autora a ostatní ignoroval: „Přečtěte si Steibecka a na Hemigwaye, Fitzgeralda a Faulknera se vyflákněte, stejně jako na France a Rollanda!“ Probůh, ne! Je to naprosto subjektivní. Navíc číst Na východ od ráje není totéž, jako číst Sladký čtvrtek a Na plechárně a Proustovo Hledáním ztraceného času je pro generaci mých dětí asi ještě problematičtější četba, než byla pro mě v jejich věku. S Joycem pak asi musí mít problém každý normální člověk, to že se někomu líbí, je spíše nutné chápat jako určitou deviaci, nikoli normu.  Dnešní generaci dost možná stačí z Vojny a míru filmové zpracování (byť je to jen taková kapička z „cisterny“ Tolstého epopeje a není potřeba se nad tím nikterak pohoršovat. Naopak doba nutná k přečtení tohoto díla, může být vyvážena přečtením desítek jiných knih, které budou dnešního čtenáře bavit a budou pro něho i přínosem.

A tak by se dalo pokračovat. Úplně chápu, že někdo může vnímat čtení klasiků a různých literárních „reprezentantů“ jako naprostou nutnost pro vzdělaného člověka (můj dědeček mě „nutil“ číst o prázdninách mimo jiné i Jiráskův čtyřdílný román U nás; přečetl jsem ho, ale stalo se pouze to, že mám z Jiráska „fobii“), stejně tak jsem schopen pochopit, že si v tomto ohledu někdo úplně vystačí se školními znalostmi. Možná, že ten druhý přitom o něco pěkného přichází, ale ten prvý zase může kvůli tomu nestíhat soudobé autory. Čas nás velmi omezuje. Literatura však může být přece krásná ve všech svých formách a podobách, lepší je si tedy vybrat třeba jenom nějakou, než žádnou a určitá znalost souvislostí může nahradit otrockou četbu. Vždyť, co je pro člověka dnešní doby úchvatného na Homérových eposech? Přece ten příběh. Těch 27 000 veršů je jen pro literární fanatiky.