Někdo si patrně myslí, že disciplinovanějšími budeme úměrně s množstvím zákonů, vyhlášek a nařízení. Analogicky se pak můžeme také domnívat, že budeme zdravější, budeme-li mít více lékařů, či vzdělanějšími díky počtu učitelů.
Policajti řeší v prvé řadě důsledky porušování norem, které generuje každý systém prostřednictvím zákazů, příkazů a pravidel. Velké množství stále nových a nových norem odpovídá buď tristnímu stavu společnosti, nebo zvrácenosti systému, který pak často označujeme jako totalitní, případně obojímu, protože špatné systémy, jak známo, vytváří zkaženou společnost a ze zkažené společnosti těžko může vzejít dobrý systém.
I lékaři se z převážné části snaží jen napravovat to, co jsme si zavinili sami nebo to, jak jsme byli determinováni. Učitelé pak, byť rozhodně nejsou jedinými zprostředkovateli vzdělání a už vůbec ne výchovy, sice vytváří určitou „prevenci“, nicméně podstata vzdělávání a učení se tkví v touze či alespoň ochotě se vzdělávat a cokoli učit.
Dodržuje-li někdo i smysluplná a opodstatněná pravidla až tehdy, kdy mu hrozí postih, podobá se tomu, kdo zahodí cigaretu, když mu je diagnostikována rakovina plic, skoncuje s alkoholem, když mu tvrdnou játra a přestane se přežírat po prvním infarktu myokardu. Tedy pozdě. Pro koho je vzdělání jen prostředkem k dosažením formálních met důležitých pro příslušná uplatnění, zůstává často faktickým a trvalým vzděláním téměř nezasažen.
Tohle není žádná hlubokomyslná úvaha, ale jen prostý popis toho, co můžeme vidět kolem sebe, a co se velmi „hezky“ ukáže, nastane-li jakákoli nestandardní situace, ve které se mají lidé projevit jinak než jen nějakou formální prezentací a formálním osvědčením. V takové chvíli lehko zjistíme, že absolventi škol a učilišť pouze tyto ústavy absolvovali, že lidé sobě i druhým jen nalhávají, že žijí zdravě a disciplinovaně a také, že když není nebo selhává moc, která by vymohla dodržování různých pravidel, tak velká část společnosti na ona pravidla rezignuje.
Nemohu se zbavit pocitu, že žijeme v době plné pokrytectví a předstírání, které se z osobní roviny přenáší přes rovinu veřejnou až po establishment, a zase vesele zpátky od představitelů státní správy a moci k poslednímu občánkovi. Naše aktuální problémy tkví pouze v neochotě dodržovat rozumná pravidla a být disciplinovaný i v okamžiku, když se nikdo nedívá a není na blízku žádný policajt. Bláhový systém pak hledá řešení v chrlení restrikcí a v rozmnožování policajtů předstíraje, že to tak vlastně funguje a jinak to fungovat ani nemůže.
Přijde mi, že tento stav lze demonstrovat na příkladu jedné mé sousedky, která sebere psí hovínko z chodníku jen za světla, kdy může být viděna, ale v noci, když si myslí, že viděna není, ho tam klidně nechá ležet. V rámci jiného podobenství můžeme spatřit jedince, kteří porušováním všemožných pravidel protestují proti jejich existenci, proti systému či čemukoli jinému, aniž by se zamýšleli nad tím, která pravidla mají, a která nemají smysl a účel. Další a zvýšené restrikce pak jen eskalují míru odporu a militantnost odpůrců.
K smrti nesnáším různé zákazy, příkazy a všemožná nařízení, jejichž účel a smysl mi nikdo nevysvětlil, a nemám rád pocit, že mi stále stojí za zády nějaký policajt, který dle norem, se kterými se neztotožňuji, posuzuje, činím-li správně či špatně. Naopak si lehko sám sobě určím i nepříjemná pravidla, která mi dávají smysl. Myslím si, že to tak má většina z nás. Svéprávný člověk přeci nezpomalí auto v obci před školou jen proto, že tam má „padesátku“ a značku „Pozor děti!“, nikdo asi nechce šlapat do hovínek, vlastních stejně jako cizích, každý chce být zdravý i vzdělaný a snad málokdo si přeje žít svázán úředními restrikcemi, které by nemusely být, kdyby lidé dodržovali ty privátní, a to z vlastního přesvědčení, a ne proto, že je to nařízeno.
