Svoboda je zázrak (Druhá část - několik příběhů)

Neustálé hřímání "proti uprchlíkům" je hanbou našeho národa. Zapomínáme, kolikrát v historii se od nás utíkalo, kolik exilových vln naši předkové zažili.   

A také nemyslíme na zadní kolečka, nechápeme, či nechceme chápat, jak snadno se může historie kdykoliv zopakovat. Zvláště těm, kdo zatvrzele brojí proti údajně "zlým migrantům", bych asi měl přát, aby si sami na vlastní kůži zažili, jaké to je. Ale fakt to nepřeji nikomu. 
 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Několik příběhů z doby abnormalizace 
Jsou to příběhy mých přátel a známých. Většinou jsem se je dozvěděl, až když jsme se setkali po létech, která prožili v emigraci. Lidí z blízkého okolí, kteří v době komunizmu emigrovali, např, bývalých spolužáků, je víc, vybral jsem z nich pro tento blog jen část. Také je pravda, že životní peripetie některých byly hodně komplikované. Ale o tom někdy jindy.

1/ Osudy lidí, kteří podepsali Chartu 77, byly často podobné. Mnozí byli pod nevybíravým nátlakem donuceni vycestovat, tedy jaksi nepřímo vyhnáni. Přesně takto byl ze své rodné země vyhozen jeden můj přítel s celou rodinou, se ženou a malými dětmi. Po příjezdu do Rakouska byl u vstupního pohovoru (což byla běžná praxe z důvodu opatrnosti a bezpečnosti přijímajícího státu). I když trochu uměl německy, začátek vyzněl jako nepovedená anekdota, protože na otázku: "Kdy jste přijel do naší země?" odpověděl pod vlivem stresu a únavy "zítra" (namísto "včera"). Nastal řev, že "tady si nikdo srandu dělat nebude!" a vyrazili ho na chodbu. Za nějakou chvíli ho zavolali zpět a pohovor nakonec dopadl v klidu. Žil pak po léta ve Vídni, našel si velmi zajímavou práci. Potkali jsme se až za dlouhou dobu, když komunistický režim ztratil dech a konečně bylo možné cestovat. Vyprávění bylo hodně, ale v paměti mi uvízly spíše ty humorné pasáže. Ne každý uměl na zážitky vyhnání z vlasti reagovat s humorem.
2/ Jiný kamarád, výtvarník, byl (ještě jako svobodný) také donucen emigrovat na odplatu za to, že podepsal Chartu. Poté, co v Rakousku absolvoval všechny přijímací procedury, zůstal sám v cizí zemi a prožil chvíli krize. Nevěděl odkud začít a co vlastně bude dělat. Smutně seděl u nějaké fontány ve Vídni a možná i váhal, zda to nevzdá a nepokusí se vrátit. (Dobře přitom věděl, že vyhoštění lidé se ve skutečnosti vrátit nesměli). Tehdy na něj promluvil nějaký člověk, zeptal se ho, odkud je a zda něco nepotřebuje. Ten člověk byl synem starosty jedné obce u československých hranic. Pozval mého kamaráda, ať přijede, že by mu jeho otec mohl pomoct. Tak se i stalo, dostal od obce půjčku, mohl si zřídit výtvarnou dílnu v malém pronajatém domku, začal pracovat a dařilo se mu, takže nakonec půjčku splatil. Jednou z podivuhodností daného příběhu bylo i to, že nová domovská obec v Rakousku byla vzdušnou čarou přes hranice jen pár kilometrů vzdálená od jeho rodné obce na jižní Moravě. Podařilo se mi jednou zastavit se u tohoto kamaráda na chvíli v době, kdy už cestování přestávalo být problémem. Tehdy mi řekl, jak se to celé stalo, že se mu podařilo najít nové místo pro život tak blízko svého původního domova. Že to, co se mu v Rakousku přihodilo, sám považuje za zázrak.
3/ Další příběh je o mém spolužákovi ze školy, jehož syn trpěl vzácným onemocněním, na které v socialistickém Československu nebyl lék. Dozvěděl se ale, že léčba by byla možná v oné "zlé kapitalistické cizině". Rozhodl se, že odejde s celou rodinou. Po opakovaných pokusech se jim nakonec podařilo dostat výjezdní doložku do Jugoslávie. Ve staré škodovce zkoušeli přejet hranice do Itálie, na jednom přechodu je vrátili, ale pak kdesi v horách našli, snad podle turistické mapy nebo na radu někoho z místních, malý zapadlý hraniční přechod, kde jim umožnili vycestovat. Stalo se to na Štědrý večer. Krásná symbolika...
Spolužák potom žil s rodinou několik měsíců v táboře pro přistěhovalce a vydělával brigádami na stavbách. Přestože nebyl vyučený, hlásil se jako instalatér a práce mu šla od ruky, takže měl brzy velmi dobrou reputaci. Podařilo se mu vydělat na cestu do Kanady, odjel tam s rodinou a trvale se tam usadili. A našli také léčbu pro syna, díky níž se uzdravil.

4/ V roce 2008 jsem se při cestě do Kanady, u příležitosti výstavy českého umění, seznámil s uměleckým historikem pocházejícím z Polska. Doma aktivně působil v Solidaritě a za stanného práva vyhlášeného Jaruzelským byl vyhnán ze země zvláště bezcitným způsobem. Jednou večer k nim vtrhla tajná bezpečnost, dostal se ženou a malým synem půl hodiny na sbalení nejnutnějších osobních věcí, naložili je do auta, odvezli na nádraží a posadili do nočního vlaku jedoucího do západního Německa. Dostali do rukou papír o vyhoštění a byly jim odebrány osobní doklady. Prakticky byli zbaveni občanství. Díky programu pomoci emigrantům z komunistických zemí se nakonec dostali do Kanady, kde se mohli usadit a kde konečně mohl protagonista tohoto příběhu absolvovat vysokou školu, protože předtím v Polsku studovat nesměl. Udělal si v Kanadě doktorát z dějin umění a pracoval jako ředitel galerie moderního umění. Pravidelně se angažoval v pořádání výměnných výstav mezi polskými, českými a kanadskými výtvarnými umělci. Později jsme se potkali například v Poznani, kam doprovázel větší reprezentativní výstavu současného kanadského umění. 

Příběhy podané ve zkratce sice vypadají trochu jako pohádka, ale ve skutečnosti je za nimi mnoho úsilí a protrpěných chvil. Ale i vzdor tomu nemá svobodný, otevřený svět  žádnou rozumnou, alternativu. Opak svobody není k žití.
Myslete si co chcete a můžete nesouhlasit, pro sebe ty příběhy shrnuji slovy, že svoboda je zázrak.
 

.......

......