Lidé velmi dobře vědí, co chtějí. Glosy k přístupovým jednáním Ukrajiny a Moldavska k EU

Na počátku 90. let 20. století jsme chtěli být co nejdál od „bratrské náruče“. Z vlastní zkušenosti jsme přesně věděli proč.

Víceméně potichu letos uplynul památný Den odchodu sovětských okupačních vojsk (25. červen). „Do konce června 1991 opustilo území ČSFR celkem 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 obrněných vozidel, 105 letounů, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice.“ (cit. dle wikipedie).
Podle osobních vzpomínek Michaela Kocába byli tehdejší okupační velitelé naštvaní: prý jen neochotně poslechli rozkaz věrchušky, že mají z Československa odejít. Vztekle dávali najevo svoji nadřazenost; dělali narážky, že „jim“ stejně patříme a mohou se vrátit, kdykoliv si zamanou.
...
Země ohrožené blízkostí „východního bratra“ se velmi logicky a oprávněně chtěly co nejdříve připojit k normálnímu světu založenému na svobodě a demokracii, na občanských svobodách, na mírovém soužití a platnosti mezinárodního práva.
O jak vážnou věc jde, se ukázalo na osudu států, které to nestihly zavčasu:
- Gruzínsko podrcené ruskou agresí v r. 2008 a oloupené o značnou část území.
- Moldavsko, které dodnes žije se zátěží tzv. „zmraženého konfliktu“ v Podněstří.
- Dlouholeté bolestné peripetie Ukrajiny. Od nevybíravého zasahování do ukrajinské vnitřní politiky nakonec Rusko přešlo k otevřené agresi.
- V Bělorusku byl násilně zvrácen výsledek voleb a upevněn nesvobodný vazalský režim, (viz např. běloruská účast na ruské agresi proti Ukrajině atd.)

_____________________________________________________________________________________

Nechceme žít ve světě útisku, nesvobody a permanentního válčení, s nímž se vnucuje současné Rusko. Nikdo z nás se nechce stát dalším Běloruskem. Další smutnou, umlácenou zemí se v žádném případě nechce stát Ukrajina. A o nic takového nestojí ani Moldavsko.

_____________________________________________________________________________________

Mravní dilema je stále stejné, stále aktuální. Bylo stejné v době rozpínavosti německého nacizmu a v poválečném uchvácení části Evropy komunistickým diktátorem Stalinem. Mezi nacistickým a bolševickým expanzionizmem nebyl prakticky žádný rozdíl. Žel, totéž platí na současnou ruskou agresi proti Ukrajině.

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu.Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež...“
(Heliodor Píka, z dopisu na rozloučenou)

_____________________________________________________________________________________

Vítám zahájení přístupového procesu, Odkaz , i když vím, že to za dané situace vůbec nebude lehké.
Určitou paralelou může být vstup Finska a Švédska do NATO. Také to bylo komplikované, protože některé země se „tak trošičku“ snažily sypat písek do soukolí. Přesto jsou oba zmíněné severské státy dnes v NATO a velmi dobře vědí, proč tam chtějí být. Věřím, že se nakonec podaří podobně i vstup Ukrajiny a Moldavska jak do EU, tak do NATO.
...

I my jsme si tím prošli, taky to bylo zajímavé...
Oni ti soudruzi už zkusili všechno možné, dokonce se jim podařilo shodit vládu v době našeho předsednictví EU. A budou ledasco zkoušet zas. Vzdor tomu všemu prostě jsme plnohodnotnými členy EU a NATO. Kdo má špetku rozumu a paměti, ten dobře ví, proč. Právě dnes, v této konkrétní době se ukazuje, jaký význam to má pro naše bezpečí a stabilitu.

...

...