Poznání vlastních vin a omluva jsou počátkem procesu usmíření

"Deklarace svědomí" z října 1987, která je vyjádřením hluboké lítosti nad deportacemi Židů ze Slovenska, vzešla původně z řad slovenského disentu. Přidalo se k ní však i několik tehdy oficiálních, veřejně působících osobností 

..........
..........

"Považujeme za potrebné vysloviť hlbokú ľútosť a opravdivé odprosenie za všetko to, čo sa s našimi židovskými spoluobčanmi a bratmi v skutočnosti stalo, keď väčšina z nich bola zločinne vyvezená a potom usmrtená v nacistických koncentračných táboroch."
Okolnosti vzniku prohlášení, jeho autoři a signatáři, celkové myšlenkové zázemí a mnohé další souvislosti, jsou shrnuty zde: 
http://www.tyzden.sk/casopis/12075/deklaracia-svedomia/

Několik poznámek k tomu, co následovalo:
Totalitní režim zuřil při každé svobodné občanské iniciativě, pisatelům a signatářům podobných sdělení šel po krku. Ale na některé věci už neměl sílu a čas reagovat. Byla perestrojka, režim cítil, že končí a pragmaticky se snažil aspoň nerozdmychávat další ohniska odporu tím, že hystericky zasáhne proti každému svobodnějšímu občanskému projevu. Ale hlavně, otázka deportací Židů do vyhlazovacích táborů byla a zůstává velmi citlivá. Drakonický zásah proti autorům omluvného prohlášení by se mohl ve svých dopadech na mezinárodní veřejnost obrátit velice neblaze právě proti tehdejší komunistické vládě. Přesto se signatáři dočkali tiché "normalizační pomsty" v různých méně nápadných podobách. Hlavní aktéři byli zváni k výslechům, nastaly i některé navenek méně viditelné formy perzekuce.
Tento projev svědomí, byť z iniciativy malé skupiny inteligence, změnil obraz Slovenska v očích civilizovaného světa.
Dodal bych, že i relativně malá skupina lidí obdařených svědomím může promlouvat za národ a má pozitivní vliv na to, jak je dané národní společenství vnímáno jinými.
- V prosinci 1990 Slovenská národná rada vydala prohlášení, v němž deportace odsoudila. Ukazuje to, že až svobodné poměry umožňují vykročit na cestu napravení starých vin. Naopak totalita se nikdy za nic neomlouvá a z principu nepřeje žádným procesům vedoucím k morálnímu ozdravení společnosti.
- Oficiální představitelé slovenské katolické církve také projevili opakovaně lítost nad deportacemi. Mimo jiné například v roce 2012, u příležitosti 70. výročí prvního transportu.
- Velice nerad bych teď více komentoval pozdější politický vývoj na Slovensku, při němž se objevily figury snažící se o prapodivný resentiment Slovenského štátu. To může jen sotva koho ponechat v klidu. Možná to také vzbuzuje otázku, zda jsme ohledně usmíření udělali opravdu vše nezbytné.
 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Usmíření může nastat až v souvislosti s poznáním vlastních vin a omluvou za ně. Je to však jen začátek procesu, protože pokud omluvu nenásledují konkrétní skutky a zásadní obrat v chování, tak ani ke skutečnému usmíření nedojde. Domnívám se, že nejeden národ ve světě (mám na mysli zvláště ty velké, rozpínavé) si musel tímto procesem bolestivě projít. Uznáním vlastních vin také prošlo například Německo po druhé světové válce a naprosto zásadně změnilo své chování. Díky tomu se Německo stalo jedním z pilířů demokracie a nového mírového soužití v Evropě.
Chápu, že pokud jsou někomu jeho viny minulosti (zločiny totalitního režimu, podíl na rozpoutání druhé světové války, agrese vůči sousedům, atd.) vyhazovány na oči, neslyší to rád, může se zlobit a ještě více se zatvrdit. Ale to jej viny nezbaví. Tedy, až poznáním a uznáním vlastních vin a následně radikální proměnou chování k národům a zemím ve svém okolí, může nastat proces usmíření. Což může do budoucna přinést stabilnější mezinárodní vztahy - a také větší pocit bezpečí a jistoty jak lidem vlastni země, tak obyvatelům zemí sousedních. 

...........
...........