Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta - 35. výročí

Radostí pro normální lidi a k vzteku pro komunistický režim byla zpráva švédské Královské akademie ze dne 11. října 1984 o udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi

...
Abnormalizační moc to nemohla úplně zamlčet, a tak se 12. října 1984 v tisku objevila krátká zpráva s titulkem „Nobelova cena J. Seifertovi“. Oznámení se velmi příznačně krčilo až na sedmé straně RP.
 

Jaroslav Seifert reagoval se skromnou lidskostí a úctou. Řekl, že tuto cenu by si zasloužili i jiní čeští autoři a na prvním místě zmínil Vladimíra Holana. V té době už básník neměl dost sil, aby podnikl cestu do Švédska, a tak nakonec jela Nobelovu cenu převzít jeho dcera Jana Seifertová-Plichtová. Vyřídit povolení k cestě se zdálo téměř nemožné. Režimní nevole byla o to větší, že Seifert měl velmi blízko k disentu a také vyjádřil svým podpisem podporu Chartě 77  Komunisté umožnili Seifertově dceři jet do Stockholmu až na naléhání švédského velvyslance. 
Kolem Jaroslava Seiferta - jak bylo tehdy "dobrým zvykem" - splétala svoji síť StB: Odposlechy, fízlování, donášení. Dokonce i zubní lékař "s pílí úsilovnou na národa roli dědičné" informoval příslušné orgány lidové bdělosti.
Významnému českému básníkovi nebylo přáno radovat se delší dobu z mezinárodního uznání. Zemřel za pouhý rok a tři měsíce poté, v lednu 1986. Dohledu nad jeho pohřbem se s neskonale obětavou péčí ujala Státní bezpečnost. Málokterá z českých osobností si vysloužila tak vzorové "státní pocty" jako Jaroslav Seifert. Hřbitov v Kralupech byl v době obřadu dekorován (ne)čestnou stráží estébáků. Ti se milosrdně starali o to, aby přicházejícím účastníkům pohřbu přeci jenom nebylo až tak smutno: ze srdce rádi je oblažovali lustracemi a buzerováním. Pieta a lidská úcta byla totalitnímu režimu cizí. Komunisté neměli srdce. Neměli špetku slitování ani při posledních věcech člověka.
 

...

Citace z básně Jaroslava Seiferta
Píseň o rodné zemi (Zhasněte světla)

(2) Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

(3) Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.

...

...