Musíme si pomáhat (?)

Názvem blogu připomínám známý film "Musíme si pomáhat". A kladu si otázky, jak je to s oním imperativem. Musíme si pomáhat? A co všechno pomáhání s sebou nese?

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Film režiséra Jiřího Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského je mrazivý. Domněle laskavý "smířlivý" závěr je ve skutečnosti plný trpkosti.   
Nebudu zmiňovat peripetie, snad jen obraz bizarní a umatlané "vzájemné pomoci", který je jeho pointou. Jistě ohavný, až do karikatury vyhnaný je charakter Horsta Prohasky, to nezpochybňuji. Ale i přesto vnímám jako jednu z klíčových postav "bezejmenného občana", kterého ztvárnil Jiří Pecha. Je to ten člověk, který při setkání s Davidem Wienerem uprchlým z koncentračního tábora řve do ticha noční ulice: "Jude! Jude!" A tentýž "udatně vlastenecký" občan se na konci filmu zjeví jako místní člen domobrany. V přímé konfrontaci s Davidem Wienerem, který ho neprozradil - byl mu jenom černým svědomím pro tu chvíli - se tento "hrdina" uvolí k prapodivnému kompromisu. Nakonec i on "musí pomáhat" když se podílí na záchraně nacisty Prohasky. Vrchol tragické bizarnosti.
Domnívám se, že film Musíme si pomáhat není jen o chování lidí za protektorátu a v době těsně poválečné. Je to zároveň metafora o době komunistického režimu u nás a o tom, jak si v časech sametových a posametových někteří lidé zase "museli pomáhat".
 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pro srovnání bych zmínil příběh rodiny Wolfových, která se zachránila před transportem do koncentráku, když se jí dařilo dlouhodobě se ukrývat na Tršicku. Syn, Otto Wolf si psal deník, který podává místy velmi tvrdé svědectví o tom, co rodina zažila. Mladý zahradník "Slávek" jim dlouho obětavě pomáhal za cenu nasazení vlastního života. A pomáhali i další lidé. Podle Ottova deníku však měl Slávek motivace poněkud složitější a v důsledku strachu a vyčerpání nakonec s pomocí přestal. Rodina i přesto přežila v lesním úkrytu za neuvěřitelně těžkých podmínek. Je skoro zázrak, že nikdo z místních obyvatel je nevyzradil.  Žel, Otto zahynul nedlouho před koncem války v dubnu 1945, když padl do rukou vlasovců. (Čerpám převážně z TV filmu Deník Otty Wolfa, režisér Karel Fuksa, 1999)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

- Další srovnání se nabízí v příběhu z mládí Rogera Schütze, zakladatele mezinárodní ekumenické komunity v Taizée, který za války ukrýval u sebe doma židovské spoluobčany a byl také zapojen do širší skupiny lidí, kteří zachraňovali Židy před transporty do koncentráku. Na konci války Roger Schütz pro změnu ukryl mladého Němce, aby nepadl do rukou rozzuřeného davu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ale jak je to s "povinností" pomáhat? Musíme si pomáhat? Na poušti vám může pomoci i nepřítel, zvláště ve chvíli, kdy jste v situaci pocestného v nouzi. Je to pro něj zákon, který je postaven vysoko nad různé jiné motivace. Pomoc pocestnému v nouzi patří dosud v mnoha kulturách k naprosto základním pilířům. Včetně hebrejské kulturní a duchovní tradice a na ni navazujícího křesťanství.
- Agnesë Gonxhe Bojaxhiu (Matka Tereza) se v určitém smyslu divila, když za ní přicházeli různí lidé, včetně novinářů, a vyptávali se téměř výlučně jen na "pomáhání chudým a nemocným". Namítala, že kongregace Misionářek lásky není prvoplánově dobročinným spolkem s hlavním a jediným cílem "pomáhat". Že jsou společenstvím, které má základní smysl své existence v modlitbách a rozjímání, v přebývání s Bohem. Z čehož jako z pramene vychází pomoc nejnuznějším.
Na tomto příkladu je vidět základní rozdíl od řady jistě chvályhodných a mnohdy opravdu dobré věci konajících občanských spolků, které mají hlavní cíl "pomáhat". Což někdy může mít nedomyšlené vedlejší dopady, které jsou nakonec horší, než původní situace, do níž se s pomocí vstupovalo. Domnívám se proto, že jen horlivost a "touha pomáhat" sama o sobě nestačí, že každý trvalejší program pomoci (v jakékoliv formě) potřebuje mít hlubší a vědomější zázemí. Určitě to však není žádný "objev Ameriky", tohle velice dobře vědí lidé, kteří mají s programy pomoci letitou zkušenost.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na závěr jen osobní poznámka: Když budu opravdu v nouzi a najdu někoho, kdo mi fakticky pomůže (i bez všech svatých a hlubokomyslných motivací, prostě jen pohotově pomůže), je to mnohem lepší, než kdyby nepomohl nikdo.
A to, že si můžeme vzájemně pomáhat - a pomáháme si - nás dělá více lidmi. (Podobné je to také se vzájemnou pomocí a solidaritou demokratických, civilizovaných zemí)

.......

.......