Já jsem, Marku, v letech 1967-1969 chodil s dívkou ročník 1939 (tedy + 9 k mému věku). Byla to Němka, Židovka a říkala, že celou válku strávila ve sklepě u nějakých statečných lidí, kteří je, jako rodinu ukryli.

Bohužel mě tehdy, v mých 19 letech tyto věci zajímaly jako předloňský sníh, takže o tom víc nevím. Ale kamarádili jsme se s jistým Oskarem Huthem (naposled jsem ho viděl v říjnu 1989), který byl po celou válku "untertaucht".

To, přeloženo doslovně, je něco jako "být potopen pod vodou", ale znamená to žít bez dokladů, bez úřední totožnosti. Protože by jinak, samozřejmě, musel do války. Prapodivné jsou osudy lidí:

"Oskar Huth was many things: organ builder, graphic artist, a pianist with a rare gift for improvising in the style of the classical composers, a word smith and compelling teller of tales, a drinker and ... Wikipedia

Born: February 26, 1918, Berlin, Germany

Died: August 21, 1991, "

https://www.google.com/search?q=oskar+huth&ie=utf-8&oe=utf-8&client=firefox-b-abBerlin, Germany

P.S. Oskar opravdu příšerně pil. Ale měl jedno základní pravidlo. Nikdy nešel do postele opilý. Chodil Berlínem tak dlouho, dokud nevystřízlivěl. Měl na to nárok. Povoláním sice byl také opravář a ladič pian, ale spíše pijan. A proto byl zdravý jako rybička.

Marku opravdu zní hezky: "musíme si pomáhat". A spoustu lidí to také dělá. My matky už od dětství každého našeho dítěte. Mám syna, dceru a 3 vnoučata a tak o výchově něco vím. Není totiž nic škodlivějšího, než zvyknout děti na to, že samosebou dostanou hned, na co ukáží prstem. Každé slušně vychované dítě ví, že pro to, že se má doma dobře, musí svou pílí také podle svých sil přispět. Učením, pomáháním v domácích pracích, posloucháním starších a zkušenějších. Čím důslednější výchova tímto směrem, tím větší pravděpodobnost, že z dítěte vyroste zodpovědný a slušný člověk. Úplně to samé platí pro velké skupiny lidí a státy. Už ty problémy s migrací sleduji od r. 2013, kdy se tahle vlna vzedmula poprvé. VŠECHNY státy v Evropě jsme dost bohatí, aby se dokázal vybudovat systém rychlého prověřování příchozích. A že by měli být prověřeni, o tom přeci nemůže být pochyby. S teroristy, feťáky a zloději se všichni, co žijí s migranty v jedné komunitě, potýkají od prvopočátku. Jsem přesvědčená, že kdyby byla opravdu politická vůle vedoucích jednotlivých evropských zemí, tak tenhle systém funguje už dávno. Proč nikdo nekontroluje ustanovení, která v Šengenu řídí azylovou politiku, důsledně? Proč se zaklínají migranti humanitou, ale přes "chudé" státy východního bloku vesele migrují dál, hlavně tam, kde dostanou největší příspěvky bez práce. Zdůrazňuji BEZ PRÁCE!!! To se nestydí před místními, kteří denně chodí do zaměstnání a z jejichž daní to všechno je financované? Všichni prchají před válkou, ale v první mírové zemi, kam přijdou nejenže nechtějí zůstat, ale záměrně ničí identifikační doklady. Vystupují s mnoha pohádkovými příběhy, kdo a co jsou. Takoví by měli být odhaleni, vraceni domů a tam zapojováni do projektů, které je naučí doma se uživit prací. Proudí tam od války takové peníze s OSN, ale to by je i OSN měla důsledně kontrolovat a nenechávat je rozkrást armádami místních satrapů. Pak by v Evropě zůstali skutečně jen ti, kteří se asimilovat chtějí a chtějí nám pomoci Evropu dělat

hezčí. Už mi nevyšly "znaky". Tak pozdravuji a jdu pomáhat těm, o kterých vím, že si všimnou.

Čeština je krásná i mrazivá. Dvě slova, na konci výdech, buď nahoru nebo dolu, s otazníkem, vykřičníkem, povzdechem. Tolik významů a ještě víc možností pochopení. Ve finále si myslím, že může nastat okamžik, který udělá z člověka padoucha či hrdinu tak nějak mlmovolky. I tato poloha je ve filmu zachycena.

V pohádce Mrazík je krasná scéna, kdy Ivánek s medvědí hlavou zištně koná dobré skutky. Odměny se ale dočká až v té chvíli, když se ohýbá pro hůl slepé báby a přemýšlí o tom, že by ji mohla chybět. Tam je zachycen ten rozdíl mezi chovat se slušně a být slušný.

U té Vaši posledni, závorkové věty jsem si vzpomněl na Benešovo spoléhání se malé země na spojenectví s Francií těsně před Mnichovem. Pomáhat si je krásné, ale vsadit všechno na to, že nám musí být pomoženo je v konečném důsledku omezující, ponižující a taktéž zištné. Nevíc, neznám atmosféru v té době, nežil jsem ji. Ale to jak se chováme jako národ nyní, mnoho nadějí neskýtá.

Děkuji za moc pěkný komentář. Ve všech třech odstavcích nacházím věci, které ve mně rezonují. A scéna s Ivánkem, jak náruživě pomáhal, aby si pomohl, je přímo učebnicová. Domnívám se, že ta scéna také poukazuje na velký rozdíl mezi aktivistickým pomáháním a milosrdenstvím.

Zrovna dnes jsem přemýšlel o Benešovi, o jeho zklamání ze zrady spojenců v roce 1938 a o tom, proč jsme se i vzdor tomu všemu raději nebránili.

Žel, naši politici se nezmohli ani na aspoň symbolický odpor v roce 1968. O plánované invazi věděli dost dlouho předem, ale dělali mrtvého brouka. Ovšem, co by jim hrozilo, kdyby se Brežněvovi rázněji vzepřeli, to lze asi jen tušit. Deportace na Sibiř by asi byla tím nejmenším. Domnívám se, že Brežněv chtěl a potřeboval záminku (například v nějaké vojenské protiakci), aby mohl naši zemi brutálně zadupat do země jako "ryzí kontrarevoluci". (Atd.) V Rusku dodnes spousta lidí věří, že nám v roce 1968 "museli pomáhat" a jsou strašlivě uražení už jenom z toho, že to lidé z bývalého Československa nechápou a nejsou za pomoc vděční..

Představa, že "na poušti pomůže i nepřítel, protože je to pro něj zákon, který je postaven vysoko nad jiné motivacer" je sice hezká, ale naivní. Poušť je svědek, který nikdy nepromluví, a Váš nepřítel to dobře ví.

Velmi správně píšete o vzájemné pomoci a nevynecháváte ani zvratné zájmeno "si". Vzájemná pomoc předpokládá reciprocitu, zvratné zájmeno ji omezuje na pomoc uvnitř konkrétní skupiny lidí, mající obvykle něco společného. Do tohoto obrazu ovšem nijak nezapadá dnes vynucovaná pomoc migrujícím hordám dožadujícím ekonomického standardu obvyklého v EU. Nepatří sem ani pomoc rozvojovým zemím, neboť je jednostranná (a mnohdy kontraproduktivní).

Domácí si vzájemně pomáhají naprosto běžně. Není tedy nutné je ke vzájemné pomoci nabádat.

Příběh milosrdného Samaritána je nadčasový. Je jich hodně, ale my o nich nevíme a jsem rád, že o nich píšete, Marku. Tomáš Halík říká, že některé svaté si Bůh žárlivě nechává jen pro sebe. Moc jsem tomu zpočátku nerozuměl, ale nejspíš to bude tenhle případ.

Krásný víkend.

Opravdu to tak může být, jak píšete, Tomáši.

Dnes ráno jsem poslouchal příběh biskupa Pavla Petra Gojdiče. Jednou z výrazných věcí v jeho životě, které vycházejí na povrch až postupně, jsou svědectví židovských rodin, které za války zachránil. Sám přitom postupoval s drzou odvahou, velmi vynalézavě a neortodoxně, klidně porušoval kanonické předpisy a vydával falešné dokumenty. Navíc k podobnému jednání vedl i kněze a dal jim generální dispens k tomu, aby si při záchraně lidí také mohli počínat zcela neortodoxně.

Biskup Gojdič zemřel v Leopoldově ve vězení v roce 1960. Ve stejné době, snad jen o pár měsíců dřív, zemřel tamtéž děda mojí ženy. Jak v rodině hledáme stopy těch příběhů, tak tahle souvislost mě praštila do očí. Je velmi pravděpodobné že se tam ti dva lidé potkali. Mám téměř jistotu.

Díky a také přeji krásný víkend

Mně, ač film z mnoha důvodů miluji, kombinace těch dvou sloves muset + pomáhat připadá jako oxymóron, čili nesmysl. Pomoc by vždy měla být dobrovolná, tedy nevynucená a nevynutitelná a ono "musení" by mělo vycházet z nitra pomáhajícího, měl by to tak cítit. čili nemusíme, ale bylo by prima, kdybychom k tomu došli sami, že chceme. Ale to je o mém pocitu, že se mi lépe pomáhá, když chci než když musím. Mějte se prima a karma

Moc děkuji za zastavení

Mně se na tom filmu nelíbí atmosféra vydírání na několik způsobů, kterého se v příběhu dopouštějí jednotlivé postavy anebo jím trpí. U některých je to obojí zároveň (vydírají a vydíráním trpí). Krásné na filmu Musíme si pomáhat je, že si život přesto všechno nakonec najde svoji cestu.

Souhlasím s Vámi ohledně svobodného rozhodnutí pomáhat, bez musu.

Také naši "osvoboditelé" z roku 1968 se dodnes vymlouvají, že oni nám prý "museli poskytnout pomoc". A nám bohužel nezbylo nic jiného, než, že jsme jejich "pomoc" chtě nechtě museli přijmout.

při vědomí všech dobráků i zde na blogu kteří by se chovali jako postava Jiřího Pechy.

Ano, některé typy jsou věčné. A mnohdy ani sami nevíme, jak bychom se v podobných situacích doopravdy zachovali.

Děkuji za zastavení a přeji Vám krásný víkend.

jsem zvyklá pomáhat a léta lidé jsem žila s pomocí druhých. Před pár dny jsem se dívala na krásné sousoší od Vašeho tatínka, které máme v Piešťanech. Hezké léto přeji. Alžbeta

Moc děkuji. Ano, je to tak jak píšete. Také v mojí rodině jsme zvyklí pomáhat a nezřídka se stane, že člověk zase potřebuje pomoc druhých, někdy i pochopení a shovívavost, i to je velkou pomocí.. Vzájemná pomoc a solidárnost patří k normálním lidským (a zároveň krásným) věcem.

Také Vám přeji krásné léto