Museli nám pomáhat? (k srpnu 1968)

Dodnes je v Rusku mnoho lidí přesvědčených o tom, že nám v roce 1968 "museli pomáhat". Jistě také "musely pomáhat" další země Varšavské smlouvy. Zatímco my jsme tu jejich "bratrskou" železnou pěst museli vytrpět.  

Mimořádné horlivý co do ochoty pomáhat byl prý tehdy János Kádár, který už měl na svědomí pořádný škraloup z roku 1956 a pravděpodobně se chtěl oplechovat dalším. Jako jedni z největších odpůrců Pražského jara, a tudíž veleochotní pomáhat s jeho potlačením se projevili soudruzi z NDR. To je panečku krásné, že tihle Kameraden (pardon, Genosse) nemuseli pomáhat z donucení, ale činili tak s největší ochotou a radostí! Nakonec však byli soudruzi z NDR pro jistotu upozaděni. Bylo to jen 23 let od skončení války a hrozilo, že lidé u nás by si rychle spojili německé komunistické okupanty s někdejšími nacistickými.
(Jeden z možných zdrojů zde)

Už si nepamatuji, zda tehdy byla Albánie ve Varšavské smlouvě, ale albánská vojska se mezi okupanty nevyskytla. Také nevím, nakolik projevovat vděčnost rumunskému diktátorovi Ceausescuovi za to, že okupaci Československa odsoudil. A tak možná nejsympatičtějším z těch, kdo dali najevo, že "nemusí pomáhat" byla Jugoslávie.

Každopádně nám těch pět agresorů (NDR, Polsko, SSSR, Maďarsko a Bulharsko) bohatě stačilo a je jen dobře, že další se nepřidali.
 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bohu žel, dodnes je to v Rusku stále o odvaze a strachu lidí, jak to výstižně definoval nespravedlivě odsouzený ukrajinský občan, (proti své vůli zbavený ukrajinského občanství a nuceně učiněný občanem Ruska), režisér Oleg Sencov ve své řeči na závěr procesu konstruovaného v dusivém stalinském duchu. (prohlédněte si prosím zde uvedený odkaz)
Dlouhá desetiletí (vlastně už sto let!) systematické a stále pokračující genocidy odvážných lidí, nadaných občanskou statečností a zodpovědností, se na vědomí a duši národa nemohou nepodepsat. Proto se jaksi ani "nelze divit" dnešnímu stavu (což popisuje například také zpravodaj České televize Miroslav Karas), že řada lidí v Rusku dodnes agresi z roku 1968 schvaluje. Považují ji za "pomoc" a rozčilují se nad tím, že se takzvaně "opovažujeme" mít na to svůj názor. Jasně, jak jen se může malý, tisícovkami tanků podrcený národ "opovažovat" nemít rád velkého drtitele?
Cituji z rozhovoru Miroslava Karase pro iDNES:
"Rusové žijí v přesvědčení, že přijeli do Československa zachránit mír. Že nebýt jich, vypukla by válka, protože u Prahy byly sklady Bundeswehru a armád NATO a čekalo se jen na den, kdy bude Československo přepadeno."
(...)
"Bavíte se s Rusy o politice?
To nemůžete. Ani s kamarády. Oni jsou od školy srozuměni s vlastním výkladem historie a žádný jiný neakceptují. A pokud jim oponujete, útočí."

Zdroj: https://fotbal.idnes.cz/miroslav-karas-fotbal-mistrovstvi-sveta-rozhovor-fw9-/ms-fotbal-2018.aspx?c=A180626_410979_ms-fotbal-2018_tof

.......

__________________________________________________________________

Velká úcta a čest těm ruským občanům, kteří věděli a vědí, že nešlo o žádnou pomoc, ale o agresi a pošlapání naší svobody. 
?Ti kdo už v roce 1968 projevili mimořádnou občanskou statečnost a šli protestovat na Rudé náměstí, si za svoji odvahu vytrpěli strašné věci. Svědectví o tom vydala zejména Natalia Gorbaněvská (1936-2013) Souhrn událostí a životních peripetií osmi odvážných lidí najdete například v dokumentární knize Poledne.
Těmto lidem patří velká úcta a vděk. Nejenom z našeho úzkého pohledu "že se nás zastali", ale také z pohledu univerzální lidskosti. Z pohledu spravedlivé touhy po svobodě, která je vlastní všem lidem na celém světě.

.......

.......