Kterépak ''křesťanské hodnoty'' hodláme v Evropě bránit?

Je třeba vědět, co vlastně chceme bránit a před kým. (Cyklus nesystematických poznámek k často skloňovanému tématu)

Zdá se, že své základní civilizační hodnoty nemusíme primárně bránit před ohrožením z vnějšku, ale především sami před sebou. Musíme předcházet vlastnímu, námi samotnými zaviněnému vyprázdnění. A navíc, sama defenziva nestačí, bytostně potřebujeme své hodnoty rozvíjet a udržovat v dobré kondici. 
------------------------------------------------------------------------------------------------------

Desatero

Nemělo by smysl mluvit o evropských křesťanských hodnotách bez vědomí o návaznosti na mnohem starší, židovskou duchovní a kulturní tradicí. Zdá se totiž, že nejvyššími "hodnotami" jsou teď v našich končinách hrubý domácí produkt, příliv investic a spory o velikost státního dluhu. 
Chápání Desatera se (nejenom v důsledku překladu z hebrejštiny do evropských jazyků) posouvá směrem k jednostrannému pochopení, jakoby šlo hlavně o systém příkazů a zákazů. Typické je, že se mimoděk vynechávají první tři přikázání (Bůh, jeho vztah k lidem a vztah lidí k němu.) Kdybychom použili obrazné přirovnání, tak první tři přikázaní jsou jako kmen stromu a zbývajících sedm představuje větve, do nichž bez kmene neproudí míza. 
A nakonec, jen tři normy se považují za závazné ve smyslu dopadu na trestní právo: 5. Nezabiješ, 7. Nepokradeš, 8. Nevyřkneš křivé svědectví. Plus k tomu ještě částečně i 6. Nesesmilníš. Nutno dodat, že právě tak je to správně, protože cílem Desatera není splynutí s trestním právem. Svoboda svědomí patří k nejdůležitějším hodnotám západní (euroamerické) křesťanské civilizace. K těm hodnotám, k nimž jsme dospěli za cenu tragických nepochopení a obětí. Zejména autoritářské a totalitní režimy budují svoji moc na znásilňování svobody svědomí.
Je tedy Desatero především apelem na svědomí? Odpověď by mohla znít: Je a není. Ano, Dekalog určitě má promlouvat ke svědomí člověka, ale ani to není všechno. V dávném biblickém smyslu je Desatero především zprávou. Zprávou která má přímou souvislost s vysvobozením z egyptského otroctví. Je zprávou o identitě, poslání a velké hodnotě toho, kdo z otroctví vyšel - lépe řečeno byl z něj Bohem vysvobozen. Desatero je "rodným listem" a "ústavou" jak jednotlivce, tak společenství ze zajetí vysvobozeného.

Sledoval jsem na Tv Noe pořad Biblická studna. Konkrétně díl z 2. června 2018, věnovaný rozhovoru Petra Vaďury s teologem a biblistou Jiřím Benešem.

Raději si ten rozhovor pusťte, necítím se být kompetentní na jeho převyprávění. Chtěl bych zmínit jen několik věcí: Jiří Beneš upozorňuje na propojenost Desatera s příběhem vyjití z Egypta. Fakt vysvobození z otroctví znamená úplně novou kvalitu lidského života. Dále například druhé přikázání (Nevezmeš jméno Boží nadarmo či Nezneužiješ Hospodinovo jméno, atd.) vykládá J. Beneš s odvoláním na smysl hebrejského textu způsobem, který mě silně oslovuje. Více než zákaz je to zpráva o tom, že Bůh vtiskl do člověka své jméno jako pečeť. Což je obrovská věc, která nakonec nevyjde vniveč (není a nebude nadarmo). Podobně i "zákazové" normy (nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nevyřkneš křivé svědectví, nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu atd.) mají ještě další výklad: Znamením toho, kdo byl vysvobozen z otroctví je, že má šanci chovat se úplně novým způsobem. A kdo se takto chová, je strůjcem pokoje, můžete se vedle něj cítit bezpečně. (Vztahuje se to i na dnešek, tedy na vysvobození z různých typických "otroctví a závislostí" naší doby)
Osobně si myslím, že to platí i pro mezinárodní vztahy. Pocit bezpečí ve vás bude vzbuzovat ten soused, který nedychtí po vaší zemi, nebude zabírat cizí území, nebude harašit zbraněmi, natož loupit a zabíjet, nešíří proti vám lživou propagandu, atd.

Fascinuje mě, jak je dávná hebrejská tradice ve skutečnosti praktická a tvrdě pravdivá. Dějiny "jednoho národa", jak jsou popisovány ve Starém zákoně, jsou opakovaně potvrzovaným experimentem, který znovu a znovu vykazuje stejný výsledek.
Když byla po značných tahanicích nakonec z evropské ústavy vynechána zmínka o Bohu, (analogie jako kdybychom z Desatera usekli tři první přikázání) má to nakonec velmi konkrétní a hmatatelné symptomy. Bez kmene budou větve vysychat a nebudeme ani mít co bránit. Ale ve skutečnosti ani tak nejde o formální zmínku kdesi v preambuli ústavy. Uvnitř domu musí být udržován oheň v krbu. Od něj závisí existence a životaschopnost naší civilizace. "Evropan dneška je vykořeněný a osamocený, proto je také náchylný nechat se manipulovat"

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Aby nevznikl omyl: Tento text a zejména závěr není brojením proti Evropské unii. Autor je přesvědčeným podporovatelem EU ( typickým "sluníčkářem" a "eurohujerem" :-D ) Jsem jednoznačně za zachování a další rozvíjení tohoto mimořádného projektu, který je i z pohledu dějin úplně novou, logicky proto i neznámou a neprozkoumanou cestou. Je třeba ladit a korigovat za pochodu. Nezbytnost reforem je naprosto zřejmá a začít je třeba od opravy základního pilíře. Viz podobenství o domu postaveném na skále.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------