Krajina neusmířené bolesti

V Arménii je řada míst, odkud je vidět hora Ararat. Ale za tureckou hranicí se nalézá území, které je jen řídce osídlené. Tam někde, v okolí Araratu došlo v letech 1915-1918 k vyvraždění jednoho a půl milionu Arménů.

Nové osídlení se prý nedaří. Slyšel jsem, že lidé tam ani moc žít nechtějí, mívají strašné sny, pronásledují je nemoci a různá neštěstí. Snad by se dalo říci, že je to krajina neusmířené bolesti. Ale nechci fabulovat o nějakém prokletí. Je pravda, že okolí Araratu je nehostinné svými přírodními podmínkami. Ale na druhou stranu je nesmírně krásné. Nejen pro Armény je Ararat posvátnou horou.

U nás to známe z pohraničí. Také máme "neusmířenou krajinu", i když mezi Českem a Německem se za poslední dvě-tři desetiletí udělalo pro usmíření opravdu hodně. (Nelze srovnávat nesrovantelné, avšak z poválečného Československa bylo vyhnáno přes dva miliony Němců a povražděno několik desítek tisíc) Viděl jsem stopy po zaniklých vesnicích a samotách např. na Šumavě, v Jeseníkách a Oderských vrších. Z obce Stará Voda u Libavé zbyl jen rozpadající se kostel. Jezdil jsem tam pravdidelně v 90. letech, kdy se opravoval. Jednou jsem potkal dvojici starých, bělovlasých lidí, kteří plakali a vzrušeně se mezi sebou bavili: "Tady to musí být, tady stál náš dům!" Poznali místo podle staré křivé jabloně, která zmar obce přežila. V něčem podobným příkladem je (na Šumavě) Dobrá Voda u Hartmanic, kde se rovněž podařilo zachránit kostel. Velkou radost mám z jeho unikátní umělecké výzdoby od sochařky Vladěny Tesařové. (Informace o obou zmíněných obcích se dají snadno najít)
Krajinou neusmířené bolesti může být i náš vnitřní svět. Špatné sny nejsou jen v končinách za Araratem. Mnozí zažili hodně zlého už za války, pak jejich rodině krutě ublížil komunistický režim, někteří se potom ještě museli potýkat s liknavou restitucí ukradeného majetku a se zlomyslnými průtahy při ní. Krajina neusmířené bolesti se pak snadno stane i zemí zahořknutí.
Ještě horší se děje s těmi, jejichž rodině ublížil komunistický režim a oni se mu i přesto nějak upsali. Někteří jsou zkroucení bolestí a výčitkami, jiní se stačili pustit do pozitivních aktivit, jimiž se s minulostí vyrovnávají. A někteří se mstí světu. Je těžké odpustit křivdy, kterých se na vás dopustili jiní a je možná ještě těžší odpustit sobě.
Internet je svojí snadnou přístupností prostor, který určité typy přitahuje. Pravidelně na něm potkáte postavy, které jakoby měly dvojí, odstupňovaný vztek. Rozpálenou žáhu na ty, na něž lze vygůglit a pak vytrubovat nějaký škraloup z minulosti. A ještě větší zlost na ty, na něž se nic nenašlo, takže si na nich nelze chladit žáhu. (Naštěstí se už tyto jevy pomalu vytrácejí). Je to nekončící kolotoč přenášení zažitých křivd a vlastních výčitek svědomí na jiné.
Nesoudím, neodsuzuji, mnohdy chápu tu bolest a snad i její příčiny. Trápení, které za tím vším cítím, mě zasahuje, nenechává mě lhostejným.
Ale chtěl jsem ve skutečnosti napsat hlavně tohle: Krajina neusmířené bolesti se také může stát krajinou usmíření. A tedy znovu krajinou života.
Krajinou naděje, tak krásnou, jako pohled na horu Ararat. "Jestliže je na světě taková krása, musím přežít", řekla si jedna mladá dívka během transportu do Osvětimi, když zahlédla škvírou mezi prkny dobytčáku svítání a pár stromů s lehkým popraškem sněhu. Přežila.