K „zázračnému“ tématu o chcimírovství a chciválcích

Oba novotvary: chcimír a chciválek jsou geniálním produktem našeho vždy kreativního nakládání s rodným jazykem. Navrhuji nebrat je vůbec jako hanlivé nálepky, ale spíše jako folklór: milé a humorné ozvláštnění konverzace.

...

Naprosto divotvorné je, že prakticky celá chcimírovská řež úplně vynechává viníka agrese: zabývá se pouze Ukrajinou a těmi, kdo jí pomáhají. Řeší se chcimírné rady, co má dělat agresí postižená země, jak se má co nejdříve vzdát „prý v zájmu míru nejvyššího“. A jak prý „v zájmu míru“ nesmí absolutně nic dělat ti, kdo by chtěli Ukrajině pomáhat.
Neuslyšíte ani nejmenší výzvu k ruskému agresorovi, aby toho nechal. Stejně tak ani jedinou výzvu k těm, kdo Rusku dodávají zbraně a materiál potřebný k dalšímu vedení války. Vždyť kdyby dodávky Rusku ustaly, pomohlo by to deeskalovat konflikt a ušetřilo by to spousty životů. Oj, to by měli laskaví chcimíři svatou zásluhu na míru, kdyby tohle dosáhli!
Míru–mylné argumentace, jak prý je třeba napadenému nepomáhat, aby se zachoval mír, patří do kategorie obskurního „humoru“. Jejich absurditu a bizarnost poodhalují příklady z nedávné historie. Fakt není čemu se smát:

– Když v roce 1920 zaútočilo bolševické Rusko na Polsko, tak přes Československo směřovaly do Polska vlaky s pomocí napadené zemi. Avšak naši domácí „chcimíři“ se přičinili. Konkrétně sociální demokracie infiltrovaná bolševickou propagandou, jejíž členové - z těch, kdo pracovali na dráze - se snažili sabotovat průjezd zmíněných vlaků. Skvělý příklad mírumilovné snahy, „aby konflikt neeskaloval“, žejo.
- Za „chcimíra“ bychom dle dané optiky (nepomáhat napadenému) museli považovat i nacistické Německo v zimě 1939/40, kdy SSSR přepadl Finsko a vyvolal Zimní válku. Německo tehdy provedlo na Baltu blokádu, aby do Finska nemohla putovat žádná pomoc po moři. Je nabíledni, že chcimírovatí nacisté to dělali jen z ušlechtilé snahy, „aby konflikt ve Finsku neeskaloval“.
- Naopak USA se v roce 1941 ukázaly jako ohavný „chciválek“, když začaly přepadenému Sovětskému Svazu dodávat ve velkém zbraně a materiální pomoc. Pak se přidali i Britové a další, např Kanada. Všichni, kdo pomáhali napadenému SSSR, tudíž byli zavrženíhodní chciválkové, kteří „zbytečně eskalovali konflikt“ a „prodlužovali válku“.
- SSSR byl (zejména v době nacistického útoku proti západoevropským zemím) přímo úchvatným „chcimírem“, který nepomáhal napadeným, zato však masivními materiálními dodávkami podporoval Třetí říši v jejím válečném tažení proti západním sousedům. Sovětská pomoc nacistům trvala až do června 1941, kdy se ze dne na den stal SSSR chciválkem, naprosto nezbytně potřebujícím a vášnivě žádajícím pomoc od chciválků z USA a Velké Británie. Později však Stalinova říše tu pomoc usilovně zamlčovala. Jistě jen proto, aby šlechetně uchránila USA a Británii před obviňováním z chciválkovství a z masivního roztáčení zbrojní výroby.
- Nelze nezmínit československé chcimíry z druhé poloviny 30. let 20. století. Ti aktivně propagovali postoj nedráždit nacistické sousedy, ničím je neprovokovat, nebránit se jim. Prý nás pak Hitler z vděčnosti za nekladení odporu nechá na pokoji a nenapadne nás.
- Zatímco komunisté byli v období 1939-41 chcimíry největšími, protože měli od Stalina přes Kominternu striktně zakázaný jakýkoliv protinacistický odboj. Jasněže proto, aby nikde nic „neeskalovali“, to se rozumí. Mírumilovný komunistický tisk dokonce psal ódy na nacistické vojáky jako „dělníky v uniformě“.
Komunističtí chcimírové, rovněž přítomní v určitém počtu v naší emigraci ve Velké Británii, měli nepochybně jen a jen šlechetné mírové úmysly, když se snažili sabotovat zformování jednotek československého odboje proti nacizmu.
- O pozdějších „chcimírech československých“ z roku 1968 je taky třeba se zmínit. Například o tom, jak tyto „zdravé síly“ čestně a diskrétně (na potemnělém hajzlíku) předaly mírotvorný zvací dopis příslušnému sovětskému aparátčíkovi. Zkrátka věrnost a upřímnost vždy zdobila naše milované chcimírky, komu čest, tomu čest na věčné časy a nikdy jinak.
...
Sesmolitel těchto řádků se přiznává, že je zachcaválkem lautr zachcaválkovatým: Napadenému, který se brání přesile, je nezbytné pomáhat ze všech sil.
Ale je to přiznání smutné: Velice mě trápí válka zaviněná flagrantní agresí Ruska proti Ukrajině. A velice mě trápí umírající lidé na obou stranách. Vážím si spoluobčanů hledajících mír a zvažujících možné cesty, jak ho dosáhnout. Nikoho z nich bych se neopovážil paušálně lifrovat pod nějakou hanlivou nálepku. Nikdo rozumný si válku nepřeje, naprostá většina lidí v naší zemi žádnou válku nechce. Nicméně tato válka je nám, našemu světu vnucena proti naší vůli, nemůžeme ten fakt ignorovat, je zcela namístě bránit se.

Závěr: Pomoci tomu, kdo je v nouzi, například když zoufale brání vlastní existenci, je jednou z naprosto základních hodnot naší civilizace, od nichž nelze ustupovat. Znamená to teď pomáhat Ukrajině masivně, dle vzoru někdejší masivní americké pomoci Sovětskému svazu v období 1941-45.
Na žádný „Mnichov“ nelze pomýšlet, vymstil by se hůř, než ten z roku 1938. Mír se nezachránil: naopak, dokonale se umetla cesta agresorovi a jeho plánům.

A v každém případě, při každém možném následujícím vývoji situace, budeme nadále potřebovat svornost a otevřená srdce jako doposud. Pro otevřené srdce, s nímž jsme přijali velké množství lidí utíkajících před hrůzami války a pro svornost a velkorysost, s jakou dosud Ukrajině pomáháme všemi možnými způsoby, zbraněmi, materiálem, humanitárně i charitativně, jsem na naši zemi hrdý.

...