Fotky naprosto nepřekonatelné. Zvláště pak vzhledem k počasí a období žní, na kterém sedlák té poezie zas až moc nevidí. Dřív to byla hlavně dřina, prach a pot. A osiny, samozřejmě...

Nó, pane Rogle, mám to štěstí, že to pamatuju. Aj na vlastní koži. Jako děcko ještě i tu spolkovou mlátičku. Když putovala po dědině. To byl plný dvůr lidí a při obědě se dala na dřevěné kozy "spodnica" (spodní deska z dřevěného voza) a jedli všěci spolem, protože s mlatičkú chodili aj súsedé, pomocníci a nádeníci. A gdyž fúklo od stodoly, tož byly taléřky hneď plné plev. 😄

No a protože tata nigdy nevstúpíl do Jézédé, počkaly ty práce aj na mne,kdy se eště séklo neenom koňskú žačkú, ale aj lepákama a obilé ženské odebíraly kosákama a pokládaly na povřísla, které sem před nima pokládal jako děcko na zem. No potom se to vázalo do snopú a rychlo rychlo skládal do panákú, protože se od Zlína hnala búřka. A gdyž sa svážalo s konima, tož sem jim odháňál zelenýma halúzkama z hlavy a prsú muchy a hovada, aby nesmýkaly a mama nespadla s fúry. Až byla fúra veliká, tož sa zapauzila a odvézla do stodoly, gde leželo obilé ve snopoch až do zimy, gdy sa mlátilo. (Protože sa mosely eště stihnút poséct otavy, vyorat zemáky, pobírat trnky do bečky a otrhat jabka. Tych bývalo až osmdesát a negdy až sto metráků, všecko vysokokmeny, žebře šest ale aj osm metrů. Nakonec řepa, oračka...) Mlátička už byla naša, protože jézéďáci už sékli kombajnama a když už jsem býl větší, tož sem odhazovál slámu a šlapál ju v přístodolku. Plev šly do plévně fukarem a obilé sa vynášalo v měchoch na húru... To ještě zastihlo aj mne, gdyž sem měl tak čtrnáct, patnáct roků. Aj na žačce sem seděl a že zahrádky hrabicú odebírál. No, poslední žňa už jsme dělali kombajnama. Ale slámu jsme vozili furt s konima a obilé na húru se nosilo na hrbě.

Věřte, že na žních, mimo přespoledního koupání v říce, nebylo romantického vůbec nic.

Samozřejmě mezitím ještě spousta další práce kolem dobytka, domácnosti, baráku...

Krásne fotečky, pozdravujem

Dík za komentář i za pozdrav, rád opětuji!

Ještě v dobách mého dětství na pole vyráželi hospodáři s pacholky a dalšími najmutými muži, aby ta pole kosili kosami. Vrchol žňové techniky byly tzv. samovazy - o kombajnech na našich polích se snad ještě ani nezdálo. Pak poskládat do panáků nebo do mandelů a později snopy naložit na žebřiňáky, kterých pak stávaly po celé dědině desítky. A potom se už čekalo, kdy na hospodáře přijde řada a přivezou mlátičku, protože zdaleka ne každý měl tu svou a tak zde fungovalo jakési družstevnictví dávno před tím než slyšeli o JZD. Jako kluci jsme chodili za pár korun k sedlákům na brigádu - vždy se pro nás práce našla - na poli i na humnech - většinou to bylo rovnání slámy na hůře - protože na pytle s obilím nebo dávání do mašiny nás sedlák nepustil. I když kolem mlátičky bylo zapotřebí poměrně hodně lidí - někdy i dvacet - hospodyně nikdy nešetřila na jídle a mnohdy se tu nakrmily i děti najatých pracovníků. Pamatuje to ještě někdo?

Přímých pamětníků už asi bude málo, ale mnohé podobné věci jsem slyšel od stařenky (babičky mojí paní)

Srdečně zdravím.

Jsou žně, i z "ranního vokna" se sype obilí.

Bezvadný postřeh! Asi je to takové "zlaté léto".

Aspoň zde u nás velice dobře vyšlo počasí na žně. V těch nejintenzivnějších asi deseti až čtrnácti dnech bylo většinou pěkně a nepršelo.

Díky! Krása!

Dík!

Opět nádherné fotky, Marku.

Honzo, moc děkuji, jsem rád, pokud fotky potěší... Léto budiž pochváleno.

Zase bude z čeho péct.

Hezký víkend Marku

Vašek

A "chlapci" mají zase po roce šanci posedět večer v hospůdce chvilku po závěrečné.

Doba žní má v sobě něco dávného, základního. Člověka to nenechá lhostejným - aspoň na venkově, kde je s tím konfrontován přímo a denně.

Dík, Vašku

a taky přeji pěkný, klidný víkend.