Setkávám se s jeho díly často, zejména s pomníky na různých místech v Olomouci a okolí. Mé povídání je osobním ohlédnutím v předvánoční době a výrazem přátelství k potomkům J. Pelikána, s nimiž se po léta znám.
......
Inspirovalo mě náhodné prosincové zastavení u pomníku v Senici na Hané...
Sochař Julius Pelikán (1887-1969) patří k zvláštní generaci nedávných dějin naší země. Je to také generace mých prarodičů. Lidé, kteří se narodili ještě za habsburské monarchie a pak byli po celý život jako na rozbouřením moři, uprostřed překotných změn probíhajících ve 20. století. Mnozí narukovali do první světové války, zažili první republiku, Mnichov, nacistickou okupaci a protektorát, osvobození v roce 1945, komunistický puč v roce 1948, padesátá léta a někteří třeba ještě i ruskou okupaci v roce 1968. Julius Pelikán také zažil na vlastní kůži nacistickou krutost, která tragicky poznamenala jeho rodinu. Byl vězněn, jak on tak jeho blízcí. Manželka Božena Pelikánová, roz. Sternová, byla deportována do koncentračního tábora, odkud se už nevrátila.
V mnohém ohledu se zdá, že Julius Pelikán měl nejšťastnější životní a tvůrčí období za první republiky. Zajímavě o tom píše například umělecký historik Pavel Zatloukal. (Jeho text najdete zde).
Umělecké tvorbě Julia Pelikána, jejímu objevování a rehabilitaci se věnovala Renata Skřebská. (Odkaz např. zde).
Julius Pelikán vystudoval sochařství v Praze u profesora J. V. Myslbeka (v období 1910-1913) a potom se natrvalo usadil v Olomouci. V roce 1915 narukoval do armády, ale nešel na frontu, byl díky svému vzdělání a odborným schopnostem zařazen do služby v oddělení, které se věnovalo opravám památek. Stal se významným tvůrcem skulptur pomníkového typu na Střední Moravě. V jeho tvorbě se zajímavě spojuje inspirace místním barokním sochařstvím a vynikající umělecké školení získané u profesora Myslbeka. Renata Skřebská také poukazuje na ovlivnění tvorbou Mikoláše Alše, například v typech slovanských reků.
Na "zapomnění" Julia Pelikána a jeho tvorby se podílela určitě i doba normalizace, zejména skutečnost, že syn, Jiří Pelikán zůstal v roce 1969 v zahraničí a odmítl se vrátit do Československa. Stal se pak významnou exilovou osobností. Mimochodem stejný rok 1969 byl také rokem úmrtí Julia Pelikána
(Životní osudy Jiřího Pelikána však už nejsou tématem mého blogu. Jen poznamenám, že byl velice ovlivněn tragickou dobou vlády nacizmu, kdy byl ve věku 18 let zatčen a vězněm gestapem a poté se až do konce války ukrýval).
Kompozice byla v roce 1948 doplněna o poctu obětem 2. světové války. Dokládá to odlišné měřítko dvou postav ve spodní části a malinko jiný styl jejich ztvárnění. Mám silný pocit, že v postavě vlevo autor zhmotnil vzpomínku na tragedii své vlastní rodiny. Na manželku, která zahynula v koncentračním táboře.
Pomník padlým v Senici na Hané se nalézá na návsi, nedaleko kostela svaté Máří Magdaleny. A opodál, opačným směrem, stojí barokní socha Ecce Homo. Zajímavé je že má vzdáleně podobný postoj a pozici rukou jako rek z Pelikánova pomníku.
Obsahové poselství zde vyobrazených soch na mne působí jako symbol osudů generace lidí, kteří zažili dvě světové války a byli také přímo zasaženi dvěma nelidskými totalitami, nacizmem a komunizmem.
.......
