Jako toxický odpad v rezavých sudech u pramene pitné vody

Tak dodnes působí v naší společnosti tragické dědictví po činnosti komunistické tajné policie. Ryba stále smrdí od hlavy. Od zločinné totalitní moci a jejích všeho schopných "nástrojů" 

............................................................................................
Motto: "Kdo jsem já, abych mohl soudit?" 

............................................................................................
Úryvek písně, kterou jsem slyšel kdysi dávno, kolem půlky 80. let z magnetofonového pásku:
"Andělé na kůru, haleluja, 
v bělostném mundůru, halelujá 
Hrají na šalmaje, haleluja, 
že bránou do ráje neprojdu já 
Nebeská honorace, halelujá 
má totiž svoje informace, haleluja 
Co chtějí, vědí o člověku, haleluja 
Mají na to kartotéku a v ní su já 
Halelujá" 
 

Je mi nesmírně líto osudů lidí, kteří se dostali do hledáčku StB a byli posléze lámáni ke spolupráci. Populární písničkáři (pochopitelně i herci, umělci, apod.) byli na mušce jaksi samosebou. Oni jsou také obětmi. Jsou z mnohem většího procenta obětmi režimu, než čím jiným. I když se bohužel podpisem spolupráce (byť mnohdy vynuceným drastickými metodami) sami stali také spolustrůjci. 
A přesto nikdy nebudu nikoho z těchto lidí soudit. Nevím totiž a naprosto nemohu zaručit, zda bych dokázal vzdorovat, kdybych sám musel podobnému vydírání čelit.
Zmíním dva příběhy lidí, které jsem dobře znal.
1/ Mladá žena, vdaná, s několika malými dětmi. Měla to štěstí či smůlu, že její kamarádka a někdejší spolužačka se stala signatářkou Charty 77, postupně stále více významnou. Proto StB hledala všechny možné cesty, jak se jí dostat na kobylku. Los padl i na tu mladou maminku. Zkoušeli ji přimět ke spolupráci vyhrůžkami, že se něco stane jejím dětem. Odolala, či se spíše zachránila útěkem. Přestěhovala se s celou rodinou na opačný konec republiky, čímž také ztratila kontakt se svojí kamarádkou. Dál se jí a jejím dětem už naštěstí nic nestalo.
2/ Ambiciozní, talentovaný architekt, sympatický a populární ve společnosti a v profesních kruzích. Měl  rovněž bohaté kontakty v prostředí mezi věřícími. Zmáčknut byl, když se mu stala velmi nešťastná dopravní nehoda. Byl Státní bezpečností postaven před dilema ve smyslu: "Buď půjdeš do vězení a tvoje rodina a zejména děti si to také odskáčou, anebo podepíšeš." Neodolal nátlaku... Ale pak udělal takovou věc, že obešel několik svých přátel, o nichž věděl, že jim může důvěřovat. Řekl jim, co se mu přihodilo a varoval je. Pak chodil jako stín, bledý a smutný. Viditelně ho trápilo svědomí. Poměrně brzy nato se utrápil, přišla vážná nemoc a zemřel. 
Proč o tom píšu: 
1/ Komunistický režim je zákonem definován jako zločinný. A tudíž byly zločinné i jeho mocenské páky, (StB snad opravdu na prvním místě mezi nimi.)
2/ Systém vytváření udavačských sítí, důvěrníků, informátorů, atd. byl zločinným dílem Státní bezpečnosti.
3/ Lze namítnout, že mezi donašeči se nezřídka vyskytly osoby ctižádostivé, tíhnoucí k moci, kariéře, vlivu, výhodám, atd.  Ale přesto všechno byla tím hlavním strůjcem a viníkem StB, či ještě přesněji vládnoucí komunistická strana, která si skrze převodní páky (takové, jako StB) udržovala svoji moc.
4/ Jak komunisté, tak příslušníci StB (a dalších silových složek) po roce 1989 v podstatě úplně unikli postihu. (Až na jisté výjimky dvou-tří odsouzených "menších ryb"). Zatímco je veřejnost už do počátku 90. let pravidelně krmena vypouštěním kauz s populárními osobnostmi, u nichž se zachoval záznam o spolupráci s StB.
Je to ďábelská hra, při níž jsou lámané a zlomené oběti režimu (informátoři, spolupracovníci atd.)  opakovaně pranýřovány a zneužívány jako "snadná kořist předhazovaná davu".  Nepíše se o tom snadno, protože každý člověk má své svědomí a svobodnou vůli. Ti lidé, kteří podepsali, také nesou svůj díl zodpovědnosti, to jistě. Ale je třeba přitom stále mít na mysli to, kdo byl hlavním viníkem, kdo byl strůjcem a jaké důmyslně propracované a bezcitné mašinerii museli lámaní lidé čelit.
Na druhou stanu ale tím více vyniká mravní síla těch, kdo odolali a nepodlehli. To se také musí říci. 
5/ Nezbavím se pocitu, že lidé, jimž bohužel zůstal škraloup oné velmi smutné spolupráce, jsou dodnes (ještě po téměř třiceti letech!) stále nějak vydíráni a zneužíváni. Stále jsou se společností v naší zemi rozehrávány divné hry jitření emocí, rozdělení a rozeštvání různých názorových skupin proti sobě. My jako občané tomu musíme učinit přítrž (a to nejdříve každý ve svém nitru). Potřebujeme prohlédnout tu špinavou hru. Nenechat se už více jitřit a rozdělovat.
Sám Jaromíra Nohavicu nesoudím a NIKDY nebudu soudit. Nemám na to právo. Mohu se trochu smutně divit, ale soudit nebudu. Vyznamenání mu přeji. Naproti tomu veřejnou štvanici na jeho osobu nesdílím. Velmi chápu důvody, ale nesouhlasím s ní. Jeho krásné písně mi nikdo nevezme.
.......

.......