Hazardér, psychopat a bezohledný cynik je každý, kdo prahne po válce

Nezodpovědný hazardér, psychopat a bezohledný cynik je každý, kdo by chtěl přivolat válku nebo si s myšlenkou na ni pohrával.

..........................................................................................................................
Druhá světová válka měla přibližně 72 milionů obětí na lidských životech a z toho 45 (nebo dokonce 47) milionů byli civilisté. Ve srovnání s první světovou válkou byl počet civilních obětí té druhé sedminásobkem. Jakýkoliv další světový konflikt, pokud bychom ho jako lidstvo připustili, by měl počet obětí větší ne v procentech, ale v násobcích.

..........................................................................................................................
 

Myslet neznamená spřádat v hlavě koncepty. Myšlení zasahuje a sjednocuje celou lidskou bytost: rozum, vůli, srdce a vede k dotažení až do konkrétního skutku a také k domyšlení důsledků a zodpovědnosti za ně. Nebo jinak, když vaše vůle nebude chtít vzít na vědomí určité jevy a fakta, nedovolí rozumu, aby se jimi zabýval. Rozpoutat válku (ve slepé víře, že "MY" to snadno a téměř beze ztrát vyhrajeme) nemá nic společného s myšlením, je to smrtonosná pitomost.
Obávám se, že DesCartesovo "Myslím, tedy jsem" je v našem civilizačním okruhu prázdnou proklamací - v tom smyslu, že často jednáme přesně naopak. Zejména pokud jde o války, lidé nemyslí. Ve chvíli, kdy začneme být zmítáni omamnými vizemi, ("nový národní blahobyt", "naše emancipace ve světě", "nutnost změnit architekturu světa" atd.), si sami zabráníme domyslet až do konkrétních důsledků, co válka znamená. Kruté je, že lidé, kteří nemyslí (kteří nezabrání vzniku války či ji sami rozpoutají), pak nakonec sami fyzicky "nejsou". Je to neúprosná rovnice, která vychází ze zkušenosti válečných konfliktů jak jsou popsány v dějinách dvou uplynulých staletí: "Nemyslíš, tedy už zítra tu nemusíš být ani ty, ani tvé děti". Tohle se mi nepíše snadno, zní to krutě, ale je to v konečných důsledcích doopravdy tak.
Nemyslící lidé zvolí tyrana tak jako např. v Německu Hitlera, pak jej v obrovské mase nadšeně podporují a nakonec jdou slepě do války (rozuměj na jatka). Německo mělo za druhé světové války zhruba 5,5 milionu padlých a nezvěstných vojáků a 1.840.000 civilních obětí. Kolik mrtvých z jiných národů měli sami Němci v téže válce na svědomí, to bude číslo ještě více obludné, když pomyslíme na holocaust, zvěrstva na okupovaných územích, kruté nakládání se zajatci, mrtvé vojáky přepadených států, atd.
 

.............................................................................................................................

Jaké hrůzy přinesla druhá světová válka, najdete, kromě historických údajů a statistik třeba v knihách autorů jako Curzio Malaparte, Timothy Snyder, Elie Wiesel... O téže těžké době a ztrátě svých blízkých píše Ephraim Kishon v knize Nebylo se čemu smát. Asi bych však nosil dříví do lesa připomínáním knih, znalý čtenář určitě ví.
Nedávno jsem narazil na fragment z knihy Minutové grotesky (Odeon 1984) od maďarského prozaika a dramatika Istvána Örkényho, tak si dovolím předat dál:
IN MEMORIAM dr. K.H.G.
"Holderlin ist Ihnen unbekannt?" zeptal se dr. K.H.G, zatímco kopal jámu pro koňskou mršinu.
"Kdo to byl?" zeptal se německý strážce. 
"Ten, co napsal Hyperion", vysvětloval dr. K.H.G. Vysvětloval velice rád. "Největší postava německé romantiky. A co třeba Heine?"
"Co jsou to zač?" zeptal se strážný.
"Básníci", řekl doktor K.H.G. Neznáte ani Schillera?
"Ale znám", řekl strážný
"A Rilka?"
"Toho taky", řekl německý strážný, zrudl a zastřelil doktora K.H.G.

.............................................................................................................................
Možná bych citát od Örkényho ani neuvedl, nebýt vzpomínek mého dědy, který se ke konci války uchýlil s celou rodinou do hájenky u svého přítele, kdesi v lese dost daleko za městem. V naději, že tak své blízké uchrání před přímými válečnými akcemi. Byl to omyl, protože hájenka byla shodou okolností v údolí, jímž postupující Rudá armáda prováděla obchvat. Vojáci vtrhli dovnitř a když uviděli dědu v  zeleném mysliveckém oblečení, začali řvát "fašist, fašist", vyvedli ho ven a donutili vykopat jámu. Pak se v nich cosi pohnulo, nezastřelili ho, jen mu ponad hlavu vypálili dávku ze samopalu, bohatýrsky se zasmáli, jakože dobrý vtip a nějaký jejich politruk je hnal dál. Takže děda přežil. Právě při čtení Örkényho textu jsem si na ten příběh vzpomněl a zároveň mě napadlo, že by tehdy v té situaci bylo zbytečné, aby se děda vojáků ptal, zda znají Puškina, Lermontova, Turgeněva nebo Dostojevského.
..................................................................................................................................
S každou válkou se urvou z řetězu běsy. Tuto věc základní věc nevědět, nebo se před její existenci nevědomě tvářit, je tím smrtícím "nemyšlením", o němž v tomto textu mluvím.
Anebo naopak, stačilo by možná jenom vzpomenout na mírová předsevzetí těch, kdo zažili napoleonské války, nebo na jinou generaci, která zažila první světovou anebo na zkušenosti a předsevzetí těch, kdo na vlastní kůži zažili apokalyptické hrůzy druhé světové války. Je někdo skutečně až tak nemyslící a nepoučitelný, že by si s pokušením jakési další velké války zahrával?
.......................................................................................................................................