Za neblahý vývoj českého kapitalismu může Klausova smečka zlodějů a Havlova sekta věřících

Česká republika, jako okleštěný zbytek mého rodného Československa, se politicky, ekonomicky, kulturně a morálně, od listopadu 1989 vývojově propadá v žebříčku civilizační vyspělosti zemí stále níže.

To, čemu u nás vládnoucí politici, jejich a privátní media a zglajchšaltování „vědci“ – politologové a ekonomové, říkají pluralitní demokracie a liberální ekonomika, je společenský i ekonomický chaos bez koncepce, poháněný jen rvačkou partají, složených z bezcharakterních politických šejdířů, odhodlaných za udržení svých dobře placených židlí a za úplatky kapitalistických kartelů, zrazovat oklamané voliče a okrádat celý národ o plody jeho práce a o lepší budoucnost jeho dětí.

Snad někteří z nich jsou jenom v zajetí falešných ideologií, nebo jsou prostě hloupí. Ale jak materiální chamtivost a nemorálnost, tak hloupost, je všechny diskvalifikují pro zastupování lidu (ústavního subjektu suverenity) při řízení státu.

Znechucení a nesouhlas našich občanů s tímto stavem české demokracie a českého kapitalismu stále sílí, ale vládnoucí klika na to nedbá a nestoudně pokračuje ve svém škůdcovství. Občané, nad které se vládnoucí partokracie povyšuje a označuje je za neuvědomělou „ulici“, se proto ve svém zájmu budou muset zbavit své pasivity a spojovat se k organizovanému odporu proti tomuto protilidovému a protinárodnímu režimu.

Těm kritikům a odpůrcům mého názoru, kteří se jistě vyrojí, chci poukázat na příklad tzv. Německého hospodářského zázraku po 2. Světové válce.

Jak to bylo? 

(Podle Wikipedie).

Výchozí situace Německa po bezpodmínečné kapitulaci v roce 1945 byla špatná. Na rozdíl od obytné kapacity velkoměst, zůstalo 80 až 85% produkčních kapacit na území pozdější Německé spolkové republiky neporušeno a celková produkční kapacita byla dokonce větší než v posledním mírovém roce 1938.

Říšská marka byla po válce silně znehodnocena a v západních okupačních zónách byla 21. července 1948 dne nahrazena novou německou markou. Měnová reforma byla výchozím předpokladem pro hospodářskou konsolidaci. Několik dní poté, došlo k předání tzv. Frankfurtských dokumentů, které jsou považovány za rodný list v roce 1949 vzniklé Německé spolkové republiky.

- První dokument pověřil předsedu vlády svoláním ústavodárného Národního shromáždění v
  západních obsazených zónách, a tím zřízením centrální moci a práva pro nové vzniklý stát.

-  Druhý dokument upravoval zemské hranice uvnitř zón západních mocností.

- Třetí dokument obsahoval požadavek stanovit základní rysy budoucího statusu okupačních mocností.
 Mimořádně významný je fakt, že prvním bodem bylo svolání ústavodárného Národního shromáždění (Bundestag), které mělo dát Německu demokratickou ústavu. V tradicích vysoké profesionální a stavovské kvality německého soudnictví a podle vzoru západních demokracií, vznikla kvalitní ústava.

Na základě Frankfurtských dokumentů a nové ústavy (Grundgesetz) na konci čtyřicátých let 20. století, začal v západní části Německa dynamický hospodářský rozvoj, krátce později přerušený jen v letech 1965-66 hospodářským poklesem, který vydržel až do ropné krize v roce 1973.

Měnová reforma v roce 1948 ukončila výměnný obchod a černý trh, do té doby velmi rozšířený, prakticky přes noc. Obchody se rychle naplnily zbožím, v první řadě k pokrytí základních potřeb. Pro široký investiční rozvoj však podniky dosud neměly dostačující kapitál. To se v následujících letech měnilo, ač napřed pomalu. Základem byl dobrý vývoj zisku, a tím se naskytla možnost financovat investice s vlastním kapitálem.  

Dalším důležitým faktorem bylo zvýšení vývozu, který byl dán velmi nízkými produkčními náklady v Německu. Pevný (nízký) kurs marky vůči americkému dolaru (4,20 DM za 1 USD) fungoval jako nepřímá subvence vývozu. Došlo rychlému k rozvoji německého vývozu - v roce 1960 byl 4.5 krát větší než v roce 1950. Také hrubý národní produkt se zvýšil třikrát. Majetek podniků se začal zvyšovat, investice rostly. Německý podíl na světovém vývozu stoupl ze šesti na deset procent.

Enormní rychlost hospodářského růstu je také mimo jiné zřetelná z toho, že reálný příjem průměrné dělnické rodiny překročil předválečnou úroveň již v roce 1950. V roce 1949, kdy byla založena Německá spolková republika, byla již úroveň blahobytu a pokroku taková, jako před válkou. Nezaměstnaných byly v roce 1950 dva milióny, v roce 1952 již zřetelně méně. Poptávka po pracovních silách byla tak vysoká, že jíž v roce 1955 byli oficiálně zváni dělníci ze zahraničí, protože nestačil příchod miliónů lidí, kteří přicházeli z bývalých východních území a utíkali ze sovětské zóny (NDR). Přistěhovalci z NDR byli přitom pro hospodářský zázrak velmi důležití pro svou nadprůměrnou kvalifikaci - na Západ přišly před postavením Berlínské zdi v roce 1961 statisíce akademiků, živnostníků a řemeslníků.

Investice v NSR stouply mezi lety 1952 až 1960 o 120 % procent, hrubý národní produkt stoupl o 80 %. Od 1953 roku bylo hlavním cílem investic rozšiřování kapacit. V národním hospodářství Spolkové republiky se podařilo osvojení nejmodernějších technologií a vybudováni mezinárodně konkurenceschopného průmyslového výzkumu a vývoje. 1955 byl rok největšího hospodářského růstu v německých dějinách - reálný růst ekonomiky dosáhl 10,5 %, reálné mzdy stouply také okolo 10 %, počet osobních aut vzrostl v roce 1955 o 19 %. Německý automobilový průmysl zvýšil produkci pětkrát. Průmysl a služby během několika let vstřebaly dva miliony nezaměstnaných. Přes osm miliónů vyhnaných z domovů a 2,7 miliónů lidí, kteří odešli z NDR, také našlo práci. Na konci padesátých let byla plná zaměstnanost, úroveň nezaměstnanosti byla pod 2 %. Úroveň nezaměstnanosti 4 až 5 % byla dosažena již v letech 1955 až 1956, a tím také dosažena přirozená úroveň zaměstnanosti. V letech 1950 až 1970 stouply reálné mzdy dva a půl násobně. V této době začala mít Deutsche Bundesbank, díky vysokému přebytku vývozu, velké devizové rezervy a nakoupila zlato, které vlastní dodnes. Zahraniční závazky byly splaceny předčasně, německá marka se několikrát zhodnotila. Spolkový rozpočet byl mezi lety 1949 až 1968 plně vyrovnaný, státní dluh, měřeno národním produktem, se zřetelně snížil.  

Tento hospodářský vývoj byl příčinou, že druhá německá demokracie, na rozdíl od Výmarské republiky, byla národem přijata a přinesla blahobyt, stabilitu a sociální smír.

Debata o příčinách německého hospodářského zázraku

O příčinách takzvaného německého hospodářského zázraku v padesátých a šedesátých letech národohospodáři dodnes diskutují.

Výchozí postavení západního Německa bylo příznivější, než by se mohlo zdát. Přes všechny škody mělo Německo na konci války v roce 1945 větší průmyslové kapacity, než na počátku války v roce 1938.

Prostřednictvím Marshallova plánu obdrželo Západní Německo hospodářskou pomoc ve výši 1,4 miliardy dolarů na obnovu značně poničené infrastruktury. Americká hospodářská pomoc sice německý hospodářský zázrak urychlila, ale v žádném případě nebyla jejich příčinou.

Podle jedné teze bylo rozpoutání rozvoje nastartováno potřebou srovnat domácí vývoj se světem a potřebou integrace západního Německa do světového hospodářství. Pomohlo také obyvatelstvo, ochotné k práci a přející pokroku; a také obyvatelstvo rostoucí - do roku 1950 přišlo do spolkové republiky osm miliónu lidí z bývalých německých východních území, do roku 1961 přišly další tři milióny lidí z NDR.

Podle jiné teorie bylo hlavní příčinou hospodářského zázraku odstranění centrálního plánování a určování cen po měnové reformě v roce 1948 a následují ortoliberální zákonodárství. (Lze ale namítnout, že například Francie, se svým modelem zřetelně většího intervenčního plánování, dosáhla stejných úspěchů. Faktem totiž je, že hospodářský rozvoj byl po druhé světové válce celosvětovým jevem a probíhal v zemích s různými hospodářskými modely.)

Je smutné, že Česká republika, která před převratem v listopadu 1989 nebyla ani zdaleka tak postižena jako Německo po 2. Světové válce se nepřetržitě potýká s nefunkčním zákonodárstvím a správou státu, nízkou konkurenceschopností své produkce, nízkým růstem investic a tvorby národního produktu, trvalými deficity veřejných rozpočtů atd. Jak se nadneseně říkalo v době zakládání Klausova nového českého kapitalismu, stále se jen „odráží ode dna“.

Rozdíl od vývoje v Německu tkví v tom, že naše Ústava, Klausem nám bez diskusí vnucena při rozbití Československa, dala moc shora charakterizovaným korupčnickým kartelovým stranám, které se sice v poslanecké sněmovně „demokraticky“ ve vládnutí střídají, ale sledují jen své protinárodní zájmy a brzdí zdravý rozvoj národní společnosti. Hrají si sice na levici a pravici, ale jsou úplně stejné a jejich „boj“ je jenom válkou mezi dvěma gangy, soupeřícími o co největší kořist z okrádání národa.

Poválečná Německá spolková republika, s novou demokratickou ústavou, navázala na to nejlepší, co zdědila po éře kancléře Bismarcka, která znamenala bouřlivý rozvoj Německa, ekonomický i mocenský. Vedle perfektně fungující státní administrativy a dodržování pravidel poctivého obchodu, byla další hlavní příčinou Bismarckova vnitřní politika udržování sociálního smíru. Zavedl důchodové a zdravotní pojištění zaměstnanců a zákonnou úpravu jejich práv vůči zaměstnavatelům.

Také první kancléř NSR Konrad Adenauer a jmenovitě jeho spolkový ministr hospodářství Ludwig Erhard (1897 až 1977 – studium ekonomie a sociologie, 1949 – 1963 spolkový ministr hospodářství, 1963 – 1966 spolkový kancléř, 1966 – 1967 předseda CDU), zavedli tzv. sociálně tržní systém, který zajišťoval sociální klid i v době hospodářských recesí.

Na rozdíl od politiky Německa, „budovatelé“ nového českého kapitalismu, Klaus a jeho smečka z ODS a ODA, vsadili na kopírování bezbřehého neoliberalismu podle vzoru Reagana a Thatcherové. A vsadili na poučku z Marxe, že prvotní akumulace kapitálu je možná pouze zločinem – vraždou, loupeží nebo podvodem! A toho se drželi. Privatizátor (organizátor rozkrádání veřejného majetku) Tomáš Ježek říkal, že nová ekonomika musí předbíhat novou legislativu a po tu dobu se musí zhasnout světlo!

Podíl Václava Havla a jeho nekritických následovníků na tomto vývoji spočívá v tom, že svým naivním idealismem a „nepolitickou politikou“ promarnili celonárodní důvěru k Havlovi a připustili k politické moci Klause s jeho klikou ctižádostivých a nevzdělaných „politiků“ a „podnikatelů“ bez té nejzákladnější manažerské kvalifikace a morálky.

Co z toho vyplývá?

Jediným systémovým východiskem z tohoto chaosu a stagnace může být jen přijetí nové ústavy ČR – tzv. Občanské ústavy, která bude mít charakter přímé demokracie (podobné švýcarské). Návrh textu Občanské ústavy bude muset zpracovat tým politicky zcela nezávislých ústavních právníků, včetně přizvaných ze zahraničí, a být předložen občanům k celonárodní diskusi. Výsledné paragrafované znění Občanské ústavy musí být po diskusi předmětem celostátního referenda s ultimativní platností. Referenda poctivého a realizovatelného, jehož pravidla ve formě Zákona o referendu, musí být rovněž předem schválena celostátním referendem, jehož platnost nesmí být limitována jakou-koli minimální účastí voličů.