Úpadek České republiky se bude dále prohlubovat

Příčiny jeho úpadku se zrodily již před její vznikem, když hochštapler Václav Klaus vyhodil ze sedla Občanského fóra idealistu Václava Havla s jeho kamarilou a zahájil proces překotného budování českého neoliberálního kapitalismu.

Vlastní úpadek pak zahájilo velezrádné a protiústavní rozbití Československa a vyhlášení ústavy nového státního útvaru Česká republika, aniž by se k tomu jakkoli mohl vyjádřit jeho údajný suverén, tj. lid – český národ.

Od tohoto momentu se dostali k moci pohrobkové předlistopadového komunistického režimu. Nejen partajní a národně-frontovní a kolaborující státní i podnikový aparát, ale i předlistopadoví podnikavci, zloději a zlodějíčkové (typu Rittiga), podvodníčci, šmelináři, spekulanti (typu Horáčka). A také podobné typy navrátilců z emigrace, kterým v cizině „nekvetla pšenice“ a chtěli využít příležitosti doma. 

Úpadek výkonnosti České republiky se projevil hlubokým poklesem tvorby HDP proti srovnatelné předlistopadové. Bereme-li rok 1990 za 100%, pak klesl v roce1993 na 80% a v roce 1996 vyšplhal teprve na 89%. Ale to bylo vše kladeno za vinu předlistopadovému komunistickému režimu a nutnosti transformace národní ekonomiky na tržní, schopnou spolupráce a konkurence s tržní ekonomikou světovou.

Designované Klausovy vlády (koalice ODS, ODA, KDU-ČSL) vyzývaly občany ke krátké dočasné trpělivosti a „utažení opasků“, protože „brzy“ dojde k „odražení ode dna“ a k nastartování „českého ekonomického zázraku“, podobnému jako v Německu po vzniku SRN. Zázrak se však nekonal. Předlistopadové socialistické výrobní podniky a jejich obchodní vztahy, vnitřní i zahraniční, byly diletantsky násilně rozvráceny, a jejich zbytky „za babku“, nebo na státní úvěr, zprivatizovány a následně novými majiteli rozkradeny a vytunelovány.

Takové výsledky svého „hospodaření“ pak Klausova vláda „vyřešila“ kapitalistickou měnovou reformou – skokovým znehodnocením Kč tzv. liberalizací cen k 1.1.1991. A také umrtvením nedobytných privatizačních úvěru státních bank, jejich převedením do tzv. Konsolidační agentury a převedením důchodového fondu do státního rozpočtu. Reálné mzdy se tím snížily proti roku 1990 na 75% a stoupaly pomalu, a ještě v roce 1995 nepřekročily 83% úrovně z roku 1990.

Dnes, v oddechu přechodného ekonomického oživení, se pravicové strany i ANO, a jim zaprodaná media, snaží přesvědčovat občany–voliče, že se jim daří mnohem lépe, než za komunistů a dokazují to růstem tržeb od obyvatelstva a hypotečních úvěrů na individuální bytovou výstavbu, což má pozitivní vliv na všeobecný růst poptávky a zaměstnanosti a na výběr daní z příjmu a z přidané hodnoty. Kuriózní je, že pan Kalousek a jemu podobní, současně s tím požadují snižování daní (!), a nabádají občany ke spořivosti na soukromém důchodovém připojišťování a všemožně prosazují omezování růstu sociálních dávek. Jakoby vůbec nesledovali statistiky, které ukazují vysoké zadlužení obyvatelstva a skutečnost, že 10% občanů přežívá pod hranicí chudoby, zatímco příjmy bohatých, včetně ústavních funkcionářů a vyšších státních zaměstnanců, nepřetržitě stoupají.

A nyní všechny strany na počátku svých kampaní před volbami do sněmovny, přicházejí s účelově populistickými sliby, ve kterých jim VŠEM – voličům (!) slibují, že se zasadí za snížení všech typů daní a zkrácení rozpočtových výdajů státu a o zvýšení jejich osobních příjmů. Přitom taktně mlčí o tom, jak z těchto snížených daňových příjmů státu zaplatí zvyšování výdajů na zbrojení a počty příslušníků armády a policie, zvyšování platů učitelů a zdravotníků a investice do infrastruktury, kultury atd. Že prý zlepšením výběru daní z příjmu podnikatelů a z růstu výběru DPH. Jen levice, ČSSD a KSČM tyto sliby doplňují o progresivní zdanění vyšších příjmů, ale nemohou se dohodnout, od jaké jejích výše a o stupni progrese. Avšak i po prvním jednoduchém propočtu je zřejmé, že to vše problém mírně sníží, ale rozhodně nevyřeší. Že jde jenom o lákavé sliby, které stranám mají získat méně informované voliče.

Do této předvolební politické atmosféry vypustili knižně svá politická kréda předsedové dvou parlamentních stran a místopředsedové současné vlády Babiš – ANO a Bělobrádek – KDU-ČSL. Oba se v nich snaží sebe vykreslit jako vzorné občany, přičinlivé a s čistým svědomím,  a rozvíjejí své politické programy, ve kterých ukazují národu cestu a prostředky, jakými chtějí dosáhnout cíle – pozvednutí CELÉ (!) společnosti České republiky na úroveň nejvyspělejších států Evropy ve hmotné i kulturní oblasti. Babiš při svém vstupu do politiky a do vlády sliboval, že republiku povede jako podnik. Podnik, který bude ziskový, bez každoročního zvyšování státního dluhu. Ale přestože měla jeho vláda výhodu ekonomického oživení a růstu HDP, a zlepšeného čerpání evropských dotací, podařilo se mu jen zvýšit výběr daní od malých živnostníčků. Dnes, před volbami do Sněmovny, aby si získal voliče, slibuje jim snížení daní, i za cenu dříve zavrhovaného deficitního státního rozpočtu pro rok 2018. Jediným manažerským manévrem, úspěšným jen pro něho, byla emise korunových dluhopisů AGROFERTU s 10% -ním nezdaněným výnosem, které si celou obratem koupil jako fyzická osoba, a která mu vynáší ročně 180 mil. Kč zcela bezpracného nezdaněného příjmu.      

Bohužel je třeba konstatovat, že VIZE pana Bělobrádka a SNY pana Babiše (jak je sám charakterizuje) nejsou podepřeny žádnými návrhy konkrétních nutných kroků a opatření ve všech oblastech společenského života, ale že jsou jen lákavým příslibem ideálního utopického státu – „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“, podobného vizím hledačů vysněné UTOPIE od Platona až po Vladimíra Iljiče Lenina! Babiš sice naznačuje např. možnosti zvýšení daňových příjmů, změny úlohy politických stran, racionalizace státní správy a uplatnění některých prvků přímé demokracie, ale v nedostatečné míře. Protože politická a ekonomická situace ČR není řešitelná dílčími nesystémovými reformami, ale pouze radikální změnou celého politického a ekonomického systému, dnes založeného na rychlokvašené a zkysané Klausově ústavě z roku 1992.      

Proto lze právem očekávat, že podzimní volby do Sněmovny nepřinesou žádné zásadní zlepšení politického a hospodářského vývoje naší republiky, ale že bude pokračovat její cesta do nížin méně rozvinutých států, a že česká populace všech věkových kategorií bude nucena dále zmarňovat svůj život nejméně po další čtyři roky. 

Koho by tedy měli občané ve sněmovních volbách volit? Spolknout vnadidlo Babišových jednoduchých „manažerských“ řešení a volit ANO? Nebo jako vždy dosud volit nejmenší zlo z programů „tradičních demokratických stran“ – ČSSD, ODS, TOP09, KDU-ČSL?  Víme, kam to vedlo! Nebo odmítnout toto divadýlko parlamentní demokracie a k volbám vůbec nejít. Či jít, ale odevzdat tam neplatnou kandidátku jako projev protestu a připravit nemilované partaje alespoň o státní dotaci za získané hlasy?                                            

Z tohoto bezcestí vývoje České republiky může vést jenom jedna cesta. A tou je zrušení dosavadní ústavy a vypracování nové ústavy na principech přímé demokracie, a jejím přijetím celonárodním referendem (podle švýcarského vzoru).

K tomu by mohly vést kroky, které umožňuje ústava dosavadní:

       - masovým protestním hnutím občanů si vynutit přijetí zákona o referendech
         s realizovatelnými podmínkami jejich vyhlašování, a s platností, nepodléhající
         následnému schválení jejich výsledků parlamentem,

• zrušením zákona o politických stranách a hnutích, včetně státních dotací za účast ve volbách,
• a k tomu odpovídající novelizací zákona volebního.Občanská hnutí za přijetí přímé demokracie v ČR, již vypracovala několik variant nové, tzv. Občanské ústavy ČR, které by mohly být základem pro organizovanou celonárodní diskusi, která by vedla k návrhu a k jeho předložení celonárodnímu referendu. 
• Zájemci o seznámení s jednou z variant Občanské ústavy si její text mohou přečíst na webových stránkách pod mým příjmením – trinkewitz.cz