Šílené lidstvo spěje k sebezničení

Piloti Lufthansy drží mzdovou stávku. Měsíční platy 10 až 20 tis. EURO jim nestačí. Nepoměřují své odměny s odměnami masy zaměstnanců jiných profesí stejně společensky nezbytných, i když třeba méně kvalifikovaných, kteří jsou odměňování mnohonásobně méně. 

Piloti nejsou žádnou výjimkou. Celá lidská populace planety, psychicky masírovaná brain stormingem a marketingem medií podléhá epidemii duševní nemoci zvané americký sen, vidině zázračného zbohatnutí a sladkého života boháčů.

Komerční media a podnikatelé v oboru masové zábavy a primitivních požitků se činí a předvádějí publiku jejich úspěšné aktéry, jejichž rozhodujícím měřítkem úspěchu jsou jejich příjmy, bankovní konta a ničím nevázaný způsob života – way of life. Rekrutují se z nejrůznějších oborů aktivit. Jsou to „hvězdy“ šoubyznysu, špičkoví profesionální sportovci, byznysmeni všech typů, včetně neusvědčených podvodníků a falešně hrajících spekulantů, ale i z vysoké církevní hierarchie, úplatní politici a státní úředníci. Těch „nejúspěšnějších“ (co do bankovního konta) může být jen nepatrný zlomek z populace a těch „jen úspěšných“ jen do několika procent.

Pro masu populace je realita jiná. Pokud má jednotlivec práci a průměrnou mzdu, může si dopřávat skromný blahobyt a těšit se stejně skromnými tělesnými i  duševními požitky. Třeba i takovými jako jsou lehké drogy nebo gamblerství. A ti, kteří jsou bez zaměstnání, společensky tělesně a fyzicky handicapovaní, žijí na okraji většinové společnosti ze sociálních podpor, které jim umožňují pouhé přežívání.

Hon za maximalizací zisku a individuálního bohatství, vede kapitalistickou vrstvu a její dobře placenou výkonnou podvrstvu k praktikám, odporujícím dobrým mravům, a k bezohlednému ničení životního prostředí.

Takové jednání, pokud by dále pokračovalo, musí nevyhnutelně vést k pokračujícímu rozkladu dosaženého stupně civilizace a v konečném důsledku až k sebezničení lidstva. Pokud bude svět dále pokračovat v tomto šílenství, bude se stále hlouběji propadat do narůstající a nekončící krize. Nedostatek přírodních zdrojů a růst světové populace povedou k  revolucím a  válkám neohraničené intenzity, ničícím životní prostředí, a nakonec k sebezničení lidstva nebo, v lepším (?) případě, k jeho bolestivé redukci a kulturním propadu zpět o stovky let.   

Všechny cyklické krize a recese, které kapitalistickou ekonomiku provázejí od jejího vzniku, mají shodný původ. Jsou krizemi z relativní nadvýroby produktů, která převyšuje koupěschopnou poptávku. Příčinou tohoto rozporu kapitalistického způsobu výroby je rozdělování vytvořeného společenského produktu mezi kapitalisty, kteří do produkce vkládají kapitál a jejich zaměstnanci, kteří do ní vkládají svojí pracovní sílu. To odhalil při své analýze kapitálu (jako fenoménu a ekonomického systému) již Karel  Marx.

Třída vlastníků kapitálu a podtřída jejich manažerů a specialistů si přivlastňují násobně až mnohonásobně vyšší podíl z přidané hodnoty produktu (zisk a výrazně nadprůměrné platy)  a třída zaměstnanců dostává průměrné a podprůměrné mzdy. V této situaci přesahu výrobních kapacit  nad koupěschopnou poptávkou kapitalisté neinvestují, ani nejsou fyzicky schopni své zisky vyčerpat pro vlastní spotřebu. Nanejvýš je mohou použít pro spotřebu extrémně luxusní, ale i ta má své meze.

Únikem z krize a vytvořením podmínek trvalé rovnováhy mezi produkcí, spotřebou a investicemi je keynesiánské zvyšování spotřeby a investic veřejných. Zvyšování objemu a kvality společensky prospěšných služeb a výdajů na ochranu životního prostředí. To musí být prioritním úkolem státu (států) a jeho politického vedení. Stát ovšem nesmí tento úkol řešit svým pokračujícím a stoupajícím zadlužováním, ale zvyšováním příjmů státního rozpočtu a zabezpečením jeho efektivního a úsporného čerpání.

Takové řešení, které nemá alternativu, nutně musí vést k výraznému zvýšení daní tam, kde je akumulován nevyužitý nadbytek finančních prostředků. A to je na finančních kontech korporací a soukromých kontech vrstvy kapitalistů a jim sloužící podvrstvy jejich výkonných specialistů.

K vyššímu zdaňování zisku korporací je třeba přistupovat uvážlivě, aby nevedlo k omezování jejich investic do vědy a efektivních produktových a technologických inovací. Předmětem vyššího zdanění musí být především progresivní zdaňování osobních příjmů fyzických osob a zdaňování veškeré luxusní spotřeby. Jeho smyslem a cílem není „okradení přičinlivých a talentovaných“ o jejich zaslouženou odměnu státem, ale oslabení jejich motivace k nesmyslné, iracionální a společensky škodlivé honbě za maximálním ziskem a k neohraničené akumulaci  „mrtvého“ kapitálu (k jeho tezauraci).

Rozhodujícím nástrojem státu musí být kontinuálně logaritmicky progresivní zdanění příjmu fyzických osob, jehož princip jsem navrhl a publikoval na http://tinkewitz.blog.idnes.cz. dne 16.8.2009 v 15:06. Jeho princip zde jen kuse zopakuji pro ty, kteří nebudou chtít uvedený blog podrobně studovat.

Procento daně se počítá podle vzorce

                                                   % daně  =   f (lg HPMO)

HPMO                        hrubý měsíční příjem na osobu domácnosti plátce

Protože někomu může dělat logaritmování potíže, přidávám příklad v tabulce, která snad bude každému srozumitelná. 

HPMOKč		20	30	40	50	70
Daň%		15,6	20,3	23,5	26,0	29,7

HPMOKč	100	200	300	400	500	700
Daň%	33,8	41,6	46,2	49,4	52,2	55,6

HPMOKč	1,0	2,0	3,0	4,0	5,0
Daň%	59,8	67,6	72,3	75,5	78,0	95,0

Je zřejmé, že zásluhovost přičinlivých a talentovaných bude i tak náležitě oceněna, ale utlumí dosavadní naprostou nesouměřitelnost příjmů mezi sociálními vrstvami, zastaví zadlužování státu a zlepší jeho služby pro všechny občany. Utlumí negativní cykličnost kapitalistické ekonomiky s neblahým dopady, škodícími všem vrstvám společnosti.