Rozdíl mezi křesťanstvím a islámem je jen časový, 700 roků

„Křesťanský“ svět se pohoršuje nad barbarstvím fanatického islámu a jeho „věrozvěsty“, tento fanatismus rozněcujícími. Zapomíná, že stejný fanatismus a barbarství podněcovali i fanatici křesťanských náboženství.  

Hrůznost dnešního fanatického islámu je jen v tom, že se tak chová se sedmisetletým zpožděním. V době, kdy civilizovaný svět dospěl k Všeobecné deklaraci lidských práv, která požaduje svobodu víry a mírové soužití a odmítá veškeré násilí a mučení a zakazuje vraždění.

Ale ani „křesťanské“ věrouky a církve se dosud nezbavily nesmiřitelného dogmatismu a touhy po moci, společenských výsadách a majetku. A nejsou schopny a ani se nechtějí ekumenicky dohodnout na vzájemné toleranci a vyvolávají vzájemnou nevraživost až do krvavých střetů (viz rvačky „křesťanů“ o jejich „svatá místa“ v dnešním Izraeli a Palestině!). Pro zachování svých výsad se snaží „evangelizovat“ celou lidskou populaci popíráním vědeckého poznání přírody a jejích objektivních zákonů a spekulativním učením o její stvoření z vůle nedefinovatelného jediného Boha.

Dovolím si stručně připomenout historii na příkladu „křesťanského“ fundamentalismu a fanatismu, jakým se extrémně projevoval v činnosti inkvizice a v jejich praktikách „obrany a vítězství“ jediné pravé víry. Připomenu zde období čarodějnických procesů v celém „křesťanském“ světě, ale mohl bych přidat i náboženské války občanské (jako nábožensky motivované občanské války v Británii, trvající od r. 1533 více než tři sta let do r. 1746), nebo i  mezinárodní, například evropskou Válku třicetiletou, která zpustošila Evropu a vyžádala si miliony mrtvých vojáků i obecného lidu.

Ve středověku bylo s čarodějnictvím nakládáno jako s kacířstvím a vyžadovalo se pro ně světské potrestání. K prvním inkvizičním procesům s čarodějnicemi došlo v Německu po roce 1230 a byl za ně zodpovědný inkvizitor Konrád z Marburku. Roku 1231 kodifikoval římskoněmecký císař Friedrich II. Sicilský ve svém zákoníku čarodějnictví jako zločin, trestaný upálením. Ke skutečně masovému a celoevropskému pronásledování však došlo až na sklonku středověku, zejména koncem 15. století. Do procesního práva na místo obžaloby nastoupilo udavačství, průvodní řízení bylo vedeno s pomocí mučení a také podplácení. Ve Svaté říši římské byly pro soudní procesy směrodatné soudní hrdelní řády z roků 1507 a 1532. Tyto zákoníky jsou již humánnější, ale sankcí za čarodějnictví byl i nadále oheň. Čarodějnictví se počítalo k mimořádným proviněním a obrana obviněných byla omezená. V lehčích případech jsou jako tresty uváděny: mrskání, vypovězení ze země, veřejné církevní pokání, zabavení majetku. S prvními procesy s čarodějnicemi se setkáváme od 30. let 15. století na hranicích Francie a Itálie a v západním Švýcarsku. První masovější procesy začaly v rámci rekonkvisty při vzniku Španělska spojením Kastilie a Aragonie.

Hony na čarodějnice se postupně šíří v několika vlnách, poslední z nich nastává ještě po roce 1750 v Kanadě, Nové Anglii a Mexiku. Vrchol těchto honů spadá do let kolem 1450, 1480, 1530, 1550 a 1630. V Evropě na sever od Alp se konaly čarodějnické procesy od 16. století a prováděly je zpočátku pouze světské soudy.

V novověku vývoj, započatý v 15. století, zaznamenal největší vrchol v 16. století a v první polovině 17. století. V existenci čarodějnic věřil i Martin Luther, Kalvin a jiní reformátoři a bojovali proti němu též ohněm. Jen pruské právo již v této době odsunulo čarodějnici do říše iluzí.

V době největšího štvaní proti čarodějnicím neušel pronásledování žádný věk nebo stav. Žádných mezí neznaly hony na čarodějnice v Savojsku, Švýcarsku, Tyrolích, Lotrinsku a Skotsku a zahrnovaly oblasti jak katolické, tak protestantské či reformované. Čarodějnictví bylo nezřídka zneužíváno v politickém nepřátelství, osobní nenávist apod. V procesech se uplatňovalo i masové šílenství, davová psychóza lidí, i panovník a soudy.

Kdo byl honem na čarodějnice vinen? Vinnými byli zjevně všichni. Někteří teologové, kteří dali tomuto blouznění teoretické základy (např. jezuita Martin Anton Delrio, nebo trevírský světící biskup Peter Binsfeld) a někteří mocí posedlí představitelé církve, kteří apelovali na udávání, věznění a upalování. Neexistovaly výjimky ani mezi reformními humanisty, z nichž někteří se stavěli proti kněžím, kteří inkvizici odmítali. Byli to i zemští páni, kteří se snažili zamezit názoru, že víra je soukromou věcí, i právníci, hlásající na jedné straně toleranci pro francouzské hugenoty, ale zároveň nechávali mučit děti a pozůstalé upálených na menších hranicích, aby také zakusili pekelný oheň. Vinni byli i dobře zajištění měšťané a závistiví obchodníci, kteří udávali nemilou konkurenci. Oběti lze těžko spočítat.

Roku 1595 se lotrinský generální zástupce Nicolas Remy chlubil, že poslal na hranici více než 800 odsouzených (asi stejně tolik lidí mohlo prchnout a 15 jich spáchalo před rozsudkem sebevraždu). Ve Fuldě nechal Baltasar Ross popravit během tří let více než 700 domnělých čarodějnic. Čarodějnické blouznění si mezi lety 1484 a 1728 vyžádalo přes 300 tisíc lidských životů, možná dokonce i daleko více. Teprve v polovině 17. století štvavé hony na čarodějnice začínají ustupovat a definitivně procesům odzvonilo osvícenství. V Rakousku zastavila pronásledování čarodějnic Marie Terezie. Ale poslední soudní  proces, kdy byla žena obviněna z čarodějnictví, se konal ještě v roce 1950 (!!!) v belgickém městě Tumhout.

V českých zemích byly čarodějnické procesy ojedinělé. Územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem, odtud na naše území pronikala pověra o moci čarodějnic. Během 17. století zde bylo upáleno asi dvě stě lidí. Známý je případ Jindřicha Bobliga z Edelstadtu, který zneužil svého postavení soudce a vynucoval torturou doznání ke smyšleným zločinům. Když šumperský děkan Kryštof Alois Lautner vystoupil jakožto zástupce církve na obranu údajných čarodějnic, sám roku 1685 skončil na hranici. Velmi negativní roli v jeho případu sehrál  olomoucký biskup Karel II. z Lichtenstein-Castelkornu, který Lautnera Bobligovi vydal. K posledním procesům došlo v Šumperku ještě v roce 1696.

Z toho všeho vyplývá závěr, že škodlivý a trestuhodný je každý fundamentalismus, nejen náboženský. Ale i světonázorový, nacionální, třídní, politický, ekonomický, nebo pavědecký. Že jedinou obranou proti fundamentalismům všech typů je svobodná, otevřená, objektivní a kritická diskuse zastánců různých názorů, která musí směřovat a dospět ke konsenzu všech zúčastněných stran.