Progredující paralýza Evropy bude pokračovat

11. května 2017 uspořádal IKDP – Institut pro křesťansko-demokratickou politiku -  v pražském Café Louvre veřejnou debatu křesťansko-demokratických unijních politiků na téma JAKOU EVROPU POTŘEBUJEME

S opulentním pohoštěním a jistě s nemalými náklady, ji sponzorovala německá pravicová nadace Konrad-Adenauer-Stiftung.

„Debata“ ovšem spočívala pouze ve vystoupení hostů a dotazů návštěvníků, ale bez možnosti přednesení jejich alternativních názorů.

Také složení „panelistů“ a jejích „recepty“ jasně charakterizovaly názory bruselských euro-unijních byrokratů a politiků.

Zde je jejich seznam:

Hans-Peter Fridrich, exministr vnitra, místopředseda poslaneckého klubu CDU/CSU SRN

Miroslav Kalousek (!!!) nám dobře známý typický reprezentant české politické scény

Pavel Svoboda, předseda právního výboru Evropského parlamentu

Zsold Czenger-Zalán, předseda zahraničního výboru Maďarského národního shromáždění

Ivan Štefanec, člen výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů Evropského parlamentu

Všichni referující přiznávali kritickou situaci v EU, rostoucí odstředivé tendence členských států unie (zatím vrcholící BREXIT-em) a nespokojenosti občanské veřejnosti, zejména s bruselskou byrokracií a nedemokratičností vládnutí v Evropské unii. Ale vůbec neprezentovali své názory na hlavní otázku debaty –

JAKOU (tedy vlastně) EVROPU POTŘEBUJEME?

Matně mluvili o potřebě demokratizace rozhodování v EU. Kde rozhodují nevolené orgány, zejména Evropská komise, která jediná má právo zákonodárné iniciativy. O potřebě tzv. subsidiarity – oslabení direkcionismu bruselských unijních orgánů a přesun řady kompetenci na orgány členských států. Ještě zmatenější byly jejich názory na otázku tzv. dvojrychlostní Evropy, fungování Eurozóny a Schengenského prostoru.

Přiznávali, že Evropská unie nemá žádnou vizi a strategii svého vývoje a zůstává ve vleku globalizačních neoliberálních koncepcí podle představ MMF a NATO, obou institucí ovládaných finančně-vojenskou oligarchií USA.

Celá debata vyzněla jako fatalistické přijetí stavu bezmocnosti Evropy a podřizování se existenci triumvirátu světových supervelmocí – USA, Ruska a Číny. Jakoby Evropa, se svojí nejvyšší civilizační tradicí a úrovní, počtem a vzdělaností svých obyvatel, ekonomickým a vojenským potenciálem se nemoha opět zařadit do světového vývoje jako neposlední světová supervelmoc. Na to si ale, nejmenovaná „prezidentka“ EU paní Merkelová, prušácká evangelička a socialistická mládežnice NDR, ovládající ostatní mdlé „státníky“ Evropy, netroufá.

Protože oponentům z publika nebyla dovolena diskuse, obrátil jsem se na panelisty s dotazem, není-li příčinou impotence Evropy její státoprávní nejednota a fungování podle nefunkční Lisabonské smlouvy. Nebyl-li by řešením návrat ke koncepci Ústavy Evropské unie jako federace na principech plné subsidiarity členských států, podobné USA (ve velkém) a Švýcarsku (v malém). Se silnými federálními orgány a federálními zákony. Včetně vlastního nezávislého měnového systému, zahraniční politiky a plnohodnotné strategické vojenské politiky, s profesionální unijní armádou a s vycvičenou a moderně vyzbrojenou občanskou domobranou členských států (podobně jako ve Švýcarsku).

Dočkal jsem se však jen stručné výmluvy, že taková dohoda mezi všemi evropskými státy je neuskutečnitelná. Proto jsem chtěl připomenout historii vzniku USA, které také vznikly proti vůli jižních států, a až po občanské válce, která si vyžádala skoro milion mrtvých a obrovskou devastaci jižních států. Nepřivolávám podobnou občanskou válku v Evropě, ale jen nutnost použití přiměřené formy a míry donucení těch nepovolných.  

Co tedy potřebuje Evropa, ponechávám na úsudku mých čtenářů!