O zradě vzdělanců

Tak nazval spisovatel a disident Ivan Klíma podtitul jedenácté kapitoly svých memoárů MOJE ŠÍLENÉ STOLETÍ, jejichž přečtení každému doporučuji z důvodů dále vysvětlených.

Zrada vzdělanců, prohřešení se proti poslání jejich společenského stavu, je vlastně jevem stále se opakujícím již od počátků známé historie lidstva. Klíma píše o zradě, kterou většinou páchají vědomě a neodlišuje jí od selhání vzdělanců - entusiastů, kteří buď konstruují své vlastní utopie (od Platona až po Marxe), nebo se na pokusech o jejich realizaci nekriticky podílejí.

O zradě lze mluvit u „vzdělanců“, kteří se zaprodávají vladařům - despotům, vládnoucím oligarchiím a diktaturám za „jidášskou“ odměnu. Týká se to vzdělanců všech profesí: profesionálních politiků, kléru, vědců, učitelstva, byrokracie, publicistů (prestitutů), umělců. O selhání lze mluvit u týchž profesí, ale sloužících stejným vladařům z naivní důvěřivosti, vyplývající z jejich světonázorové nevyzrálosti a lability.

To platilo nejen v Klímově šíleném 20. století, ale platí i dnes, kdy politické režimy civilizovaného západu předstírají vládu demokracie a práva.

Klíma, rodilý evropský Žid, prošel jako dítě v Terezíně peklem nacistického antisemitismu a holocaustu. Šťastnou shodou okolností on a jeho nejbližší rodina toto peklo přežili. Aby pak ve vlně antisemitismu stalinského, a on později v období neostalinské Husákovy normalizace, byli vystavení persekuci poněkud mírnější. 

Klíma ve své knize přiznává, že po porážce nacismu, na níž se rozhodně podílel Stalinův Sovětský svaz, jeho otec i on vstoupili do KSČ a Ivan Klíma v ní setrval až do roku 1967. Tehdy se zapojil do aktivit mladých členů Svazu československých spisovatelů, kteří na jeho IV. sjezdu v červnu vystoupili s tvrdou kritikou politiky Novotného vedení KSČ. Následkem bylo rozpuštění Svazu, vyloučení „provinilých“ z  KSČ a jejich perzekuce. Postižení spisovatelé a další příslušníci inteligence reagovali vytvořením organizovaného disentu, jak je obecně známo.

Zde však opět dochází k novému selhání vzdělanců, což však Klíma ve své knize nereflektuje. Toto selhání má obecně shodné příčiny, jaké jsem uvedl v úvodu. Jeho generace vzdělanců „vylila z vaničky s vodou i dítě“. Nedostatečně znalá Marxova a Engelsova marxismu ho opustila, spolu s oprávněným odsudkem jeho zrůdné leninsko-stalinské bolševické deformace. A doslova se vrhla do náruče idealistické filosofie a teologie a do nekritického obdivu euro-americké „demokracie“ a její komerční „kultury“.

V knize Klíma také kritizuje nevzdělanost, až idiocii vůdců a aktérů totalitních režimů, při čemž zdůrazňuje jejich institucionální nevzdělanost (absenci maturitních a akademických stupňů vzdělání ap.). A také poukazuje na zničující důsledky jejich utopistických idejí (Hitlerovy Třetí říše, Marx-Engelsovy vize komunismu, maoismu).

Ale zapomíná při tom na biblické napomenutí, že: „vidí třísku v očích bližního, ale nevidí břevno v oku svém“.

Je obdivovatelem Václava Havla, který také neukončil řádně žádný stupeň škol, a filosofii „absolvoval“ na občasných bytových přednáškách idealistického filosofa Patočky. Že to byl tentýž Havel, který svým následovatelům a později celému národu stavěl vzdušné zámky utopie o společnosti pravdy a lásky.

Klíma již v době vydání svých memoárů (2009) musel vidět tristní stav společnosti okleštěné a rozkradené České republiky a mohl a měl přiznat, že svojí nekritičností opět selhal. Platí to i o nereflektování globálního vývoje. Že nenastal Fukuyamův idylický Konec dějin a že tzv. západní forma demokracie a ekonomického liberalismu ohrožuje budoucnost lidstva. 

Úmyslem tohoto mého textu nebylo znevážení pana Ivana Klímy, se kterým mne spojuje shodné stáří a podobné osudy, i „kolbeňáctví“ s jeho otcem Vilémem, ale pokusem přimět všechny vzdělance - mé současníky - k sebehodnocení, zda patří ke „zrádcům“, či opět jen k těm „selhávajícím“.