Kdo vyvolal a vystupňoval konflikt na Ukrajině?

Konflikt mezi legitimním režimem presidenta Janukovyče a vyprovokovanou, byť právem nespokojenou částí ukrajinských občanů, se vystupňoval až do krvavých bojů mezi ozbrojenými radikálními demonstranty a legitimními policejními oddíly.

Přestože hlavní pozornost české veřejnosti byla v posledních týdnech přesměrována na olympijské hry v Soči, věnovala se česká media, včetně sociálních sítí, i ukrajinské krizi a přinesla mnoho, často zcela protichůdných pohledů na její příčinu, průběh a mnoho názorů na její „spravedlivé“ vyústění.

Všem informacím, ale zvláště z celostátních veřejnoprávních medií, je nutno vytknout jednostrannost, neúplnost, neobjektivnost a ideologickou stranickost informací a komentářů, kterými se snaží desinformovat veřejnost podle objednávky svých chlebodárců, vydavatelů, politických stran a vlivných zájmových skupin.       

Velká etablovaná media, která jsou „inspirována“ vládami tzv. demokratických velmocí a uskupeními globálního finančního kapitálu, prezentují konflikt jako oprávněný projev nesouhlasu demokratické většiny(?) ukrajinských občanů s vládou a politikou totalitního režimu „samovládce“ Janukovyče. Zatímco Západ ve svých demokratických režimech trvá na legitimitě zvolených parlamentů, vlád a prezidentů a na nepřípustnosti organizovaných protestů „ulice“, které silově potírá policejními silami, jednotkami těžkooděnců, vodními děly, slzným plynem a střelbou gumovými projektily, v zemích, kterým dávají adjektivum „totalitní“, stejný postup odmítají a podporují rebely (včetně fašizujících extrémistů), kteří násilně útočí na legitimní státní struktury.           

Postiženým demonstrantům kolem kyjevského Majdanu se nelze divit, když spontánně odpovídají na násilí násilím. Ale to smí mít jen obranný charakter a nesmí přejít do vandalského ničení veřejného i anonymního soukromého majetku. Zdá se, že ničivé exploze lidového hněvu provokují organizované fašizující a kriminální skupiny, kterým stupňování konfliktu vyhovuje. Ale naše zmanipulovaná media z toho obviňují provokatéry, organizované Janukovičovým totalitním režimem. Kde je pravda se náš občan dobrat nemůže. 

Pro naše politikou znechucené občany, je chování ukrajinských aktivistů téměř nepředstavitelným jevem. Je však otázkou, nakolik jsou tito odhodlaní lidoví odpůrci Janukovyčova režimu manipulováni ukrajinskými nebo mezinárodními silami, kterým nejde o demokracii, ale o jejich privátní a skupinové zájmy.

Podle někdejšího československého velvyslance u OBSE, bývalého zpravodajce, pedagoga a bezpečnostního analytika Miroslava Polreicha, Česká televize při referování o dění na Ukrajině předvádí „skutečné svinstvo“, které není možné tolerovat. Media zcela pomíjí, že byl prezident Janukovyč zvolen v demokratických volbách a situaci lze řešit pouze na půdě OSN. Rovněž nesouhlasí s návrhy ministra zahraničí Zaorálka, jejichž realizace by znamenala porušení mezinárodního práva. 

( JUDr. Polreich je absolventem Fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy. Pracoval v letech 1955 – 1969 v zahraničí ve zpravodajských službách. Aktivně se účastnil vyjednávání během Šestidenní války a války ve Vietnamu. Má výrazné zásluhy na uspořádání americko-sovětského summitu v Glassboro v červnu roku 1967. V roce 1968 působil v Radě bezpečnosti OSN v New Yorku. Po roce 1989 šéfoval bezpečnostnímu odboru Ministerstva zahraničních věcí, v roce 1992 byl československým velvyslancem při OBSE ve Vídni. Byl členem patnáctičlenné mise v Kosovu v roce 1992. Určitou dobu byl jedním z pěti poradců Miloše Zemana. Nyní se věnuje přednáškové a publikační činnosti. Je autorem knihy „Utajená zákulisí").

Já jsem v souvislosti s ukrajinskou krizí sáhl po knize - Misha Glenny – BALKÁN, nakl. Buchal – BB art, Praha 2003.

(Glenny studoval na Univerzitě v Bristolu a Karlově univerzitě v Praze. Za jugoslávské krize tam pracoval jako zpravodaj BBC a za reportáže získal v roce 1993 cenu Sony Award. Jeho kniha The Fall of Yugoslavia se v roce 1992 se stala bestsellerem.)

Glenny se ve své knize pokusil pochopit a vysvětlit historické příčiny rozpadu Jugoslávie a jejího krvavě brutálního průběhu, ve kterém se všechny bojující strany dopouštěly, v Evropě počátku 21. století(!), válečných i kriminálních zločinů, barbarského vyvražďování, znásilňování a genocidy civilního obyvatelstva, rabování a ničení jeho majetku. 

Ukázal, že příčiny jsou v celém historickém vývoji balkánského a sub-karpatského regionu již od jeho ovládnutí Římskými říšemi – Západní i Východní, ale zejména od jeho ovládnutí tureckou Osmanskou říší. Celá tato oblast se vždy vyznačovala nepřehlednou směsicí etnik různého rasového a kulturního původu, pocházejících ze Střední Asie, Předního a Blízkého Východu, Kavkazu, Středomoří, Uherska a Sedmihradska, a všech etnik jižně od Dunaje, až k Jaderskému moři. Navíc, „napříč“ diferenciací etnickou, tam vždy existovala i diferenciace a často nesmiřitelná animosita  náboženská a církevní. I ta nejrozšířenější náboženství: islám, křesťanství a židovství byla vzájemně ostře nepřátelsky rozdělena. Za tureckého panství převládal islám sunitský, křesťané byli nesmiřitelně rozděleni na římské a ortodoxní, ale ti ještě dále na patriarcháty konstantinopolský, alexandrijský, řecký, bulharský a na národní ortodoxní církve gruzínskou a arménskou (výčet není úplný, ani přesný). Všechny tato etnicko-náboženské komunity byly územně navíc promíseny v důsledku nekončících vzájemných válečných střetů, které byly opakovaně doprovázeny jejich vynucenou migrací do přátelštějších oblastí regionu.

Co však bylo primární příčinou trvalého neklidu a vnitřních válek v tomto regionu? Rozhodující většinu obyvatelstva tvořili nevolní rolníci, krutě ovládaní a vykořisťovaní feudály, městskou elitou a státní byrokracií, a kteří živořili po celé generace v bídě fyzické i duchovní. Ti rozhodně neměli zájem na válečných výbojích. Nanejvýš se ze zoufalství dávali na  zbojnictví nebo pašeráctví, aby uživili své rodiny.

Za války a povstání byly vždy odpovědné jen jejich „elity“. Bez rozdílu národností a náboženství to byli vždy bezohlední a hrabiví feudálové, majitelé půdy. Muslimští begové, rumunští bojaři, uherští magnáti. A s nimi vysoká i regionální hierarchie všech církví, která vždy kolaborovala s vládnoucím režimem, i když byl jiného náboženství. K nim se připojovala státní byrokracie, vždy hrabivá a korupčnická, která nesloužila státu, ale rozkrádala daně, které jeho jménem ždímala z nevolnických rolníků. Všechny tyto „elity“, ve vzájemném boji o peníze a moc, cílevědomě provokovaly v rolnické mase etnické a náboženské rozbroje a vyvolávaly mezi nimi krvavé boje a války. 

V 19. století se do dějů na Balkáně začaly intenzivně vměšovat tehdejší evropské velmoci, v nichž přejímal ekonomickou moc kapitál a politickou moc buržoasie, obé na úkor dříve vládnoucí aristokracie a feudalismu. Mezi těmito velmocemi, Británií, Francií, Pruskem, Rakouskou monarchii  a Ruskem, sílilo soupeření o mocenský vliv, o zdroje surovin a levných pracovních sil a trhy. Nejen na Balkáně, ale v celém ekonomicky i politicky zaostalejším světě, včetně upadajícího Turecka. Rodil se a rychle šířil imperialismus. Toto velmocenské soupeření vyústilo do vzájemných válek:

• v anonymní podpoře řecké revoluce proti Turecku (1821 až 1829),
• koalice Británie, Francie a Turecka proti Rusku v Krymské válce o ovládání Bosporu a Dardanel (1853),
• mezi Francií a Rakouskem o vliv v Itálii (1859, 1866, 1870),
• Pruska proti Dánsku a Rakousku o hegemonii v německé říši (1864 a 1866),
• Pruska proti Francii o územní zisky (1870),
• Ruska proti Turecku o vliv na Balkáně (1878),
• Británie proti Francii o vliv v Egyptě (1821) a v Súdánu (1898),
• atd.    

Po vytlačení Turecka z Evropy, převzaly západní velmoci v nových státech  Balkánu a Podunají jeho imperiální praktiky. Stejně se chovaly i staré balkánské „elity“ a „osvědčené“ feudální mocenské a ekonomické struktury a uplatňovaly zavedené praktiky udržování poddanství  rolnické masy, s její bídou a nevzdělaností. „Zpestřené“ o existenci nových královských dynastií a vznikající hrabivé „národní“ buržoasie.

Právě tato egoistická politika evropských velmocí a pletich „národních elit“, vedla k dalšímu stupňování etnických, náboženských a sociálních kontroverzí, které v obdobích balkánských válek, obou válek světových, a nakonec v procesu násilného rozpadu poválečné Jugoslávie v 90. létech, vedla k nejbarbarštějším formám zločinné vzájemné vyhlazovací války, jejíž důsledky dodnes nebyly zahojeny, ani odškodněny.

Dnes Ukrajině hrozí osud, podobný osudu Jugoslávie. Na Ukrajině, která je obětí soupeření mezi tzv. „západními demokraciemi“ a prý totalitním putinovským Ruskem, jsou z vnějšku, z obou soupeřících stran, podněcovány spory mezi jejich ukrajinskými přívrženci. Po excitaci pouličních demonstrací přívrženců integrace Ukrajiny do Evropské unie, dospěl vývoj událostí až do násilných střetů s legitimní státní mocí, ke zraněním a smrti desítek lidí a k vandalskému ničení veřejného i soukromého majetku. Západní media, včetně našich, nekriticky omlouvají útoky protivládních extrémistů, a zároveň odsuzují tvrdé formy obrany na straně bezpečnostních sil. Jakoby u nás a jinde na Západě také nebyli nasazováni proti demonstrantům policejní těžkooděnci, vodní děla, slzný plyn a gumové projektily. Na Východě prý to je brutalita totalitních režimů, ale na Západě je to statečný boj lidu za demokracii a lidská práva! 

Hospodářské noviny ze čtvrtka 20. února, přinesly článek Ondřeje Soukupa se čtyřmi scénáři možného vývoje ukrajinského sporu. Od možného vítězství Majdanu, až po občanskou válku (jako v Sýrii?). Nelze si přát nic jiného, než 2. scénář - kompromisní. To znamená podle mezinárodního práva a pod dozorem orgánů OSN tak, jak to navrhuje shora citovaný zkušený diplomat Miroslav Polreich.

Než jsem načatý blog dopsal, došlo v Kyjevě k puči. Janukovyčovi konkurenční pretendenti z jeho vlastní Strany regionů ho, s podporou opozice, prohlásili v parlamentu za zločince, „demokraticky“ sesadili z funkce prezidenta a vydali na něho zatykač. Janukovyč je nyní na útěku. Současně se hlásí ke slovu (z vězení právě propuštěná) Tymošenková, která se vydává za perzekvovanou demokratku a ukrajinskou vlastenku a chce kandidovat v nových prezidentských volbách. A také další zprofanované „staré struktury“ Janukovičova i Juščenkova režimu.

Připomíná to protigorbačovský puč v SSSR, zradu jeho „spojence“ Jelcina, rozpad SSSR a nastolení Jelcina. Prezidentského režimu opilce a patrona „loupeživých baronů“ - budoucích oligarchů.

Obávám se že Ukrajinu čeká podobný osud. A slavná Evropská unie k tomu bude bezmocně přihlížet.