Jak se rodí despotové a diktátoři

Despotičtí monarchové se rodí z královské matky. O ty nám nejde. Budeme mluvit o diktátorech, kteří se rodí z lidu obecného v režimech republikánských, což by mělo být synonymem režimů demokratických, res publica - věc veřejná.

Demokratické (republikánské) režimy pocházejí již z doby historické antiky a vyznačuji se tím, že mají vždy základní zákon, ústavu (německy doslova Grundgesetz) a že rozhodování o věcích veřejných se děje všeobecným a rovným hlasováním všech plnoprávných občanů.

To by mělo platit vždy a závazně, ale historie a zkušenost nás učí, že tomu tak obvykle není. Že ve zmíněné „šedé mase“ uvnitř republiky existuje nemalá část individuí, která ze zištných a protispolečenských pohnutek porušují zákonný pořádek a osobují si privilegia nadvlády nad ostatními občany. Až do té míry, že svůj monopol na nadvládu prosazují ignorováním ústavy a používáním protizákonného násilí, pro potlačení každého občanského odporu. A stávají se despotickými diktátory. Takoví zločinci jsou přítomní všude a ve všech dobách a jsou příčinou všeho zla.

Bohužel to nejsou jen vyloženě kriminální individua, ale rekrutují se z relativně nepočetné, ale mocné vrstvy politických i ekonomických podnikatelů, jakými jsou celoživotní politici kartelových korupčních partají a v ekonomické sféře lobbující spekulanti a nekalí kšeftaři. V horším případě „podnikající“ i v organizovaném zločinu. Stále více zde dochází k propojování všech těchto vyjmenovaných typů aktérů do jedné koalice, rozkládající demokratický systém státu.

Mnoho budoucích diktátorů se na počátku tvářilo jako bojovníci za spravedlivější společenský řád, a populistickými hesly si tak získávalo podporu nespokojeného lidu. Ale rychle zapomněli na své sliby a stali se despoty, neštítícími se nejkrutější tyranie.  

Takto vzniklo v minulosti mnoho diktatur, z nichž připomenu jen několik. Profesora Salazara v Portugalsku, armádního seržanta Batistu na Kubě, „socialistického“ novináře Mussoliniho v Itálii. Ale zejména Adolfa Hitlera v Německu, jehož závratný vzestup probereme podrobněji.           

Hitlerův program byl v roce 1920 hodně socialistický a obsahoval zrušení bezpracných příjmů, konfiskaci válečných zisků, znárodnění monopolů, rozdělení zisků z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskaci půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení úroků za pozemkové půjčky, podporu nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport apod. Ve své knize Mein Kampf říká o nacistické vlajce: „V rudé vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka“. A dále: „Socialismus na rozdíl od marxismu nezavrhuje soukromé vlastnictví. Na rozdíl od marxismu nezahrnuje popření osobnosti a na rozdíl od marxismu je patriotický“. Roku 1934 připustil, že: „Národní socialismus převzal samotnou myšlenku, která ho charakterizuje - národní odhodlání z buržoazní tradice a vitální, tvůrčí socialismus z marxistického učení“.

Po uchopení moci Hitlerem, zůstala část hospodářství v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů. Byla zavedena sociální opatření a podporován socialistický a rovnostářský národní étos s výjimkou těch, kteří byli neárijské krve. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci dělníka. V Německu došlo k: „ ... politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936. Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, ale toto spojení však není nutné“. V Německu převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu. Hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní se navzájem prolnuly. S těmito populistickými sliby získával Hitler a jeho NSDAP voliče.

Poté, co se Hitler v roce 1921 ujal vedení v NSDAP s konečnou platností, získávala strana pozvolna stále více příznivců ve všech společenských třídách. Predominance NSDAP byla mezi nižšími středními vrstvami, protestanty, vesnickými a maloměstskými voliči, zejména v severním a východním Německu. Strana byla schopna získat podporu i mezi vzdělanými, horními středními vrstvami a profesionálními skupinami, stejně jako podpory mezi některými sekcemi méně organizovaného dělnictva. To zejména za Velké hospodářské krize 30. let.

Zatímco Hitler v r. 1920 začínal se 3.000 členy NSDAP, měl jich před hospodářskou krizí v roce 1929 již 176.000 a ve volbách roku 1928 i 810.000 voličů - 2,6% hlasů. Po vypuknutí hospodářské krize pak v roce 1930 již 390.000 členů a ve volbách již 6,400.000 hlasů – 18%. A v roce 1932, před jmenováním Hitlera říšským kancléřem, již 1.000.000 členů a ve volbách 13,800.000  hlasů – 37%. A konečně v roce 1933  3,900.000 členů a 17,300.000 hlasů – 44%. 

To však již pro Hitlera hrála hlavní roli podpora německého velkokapitálu a největších bank, podpora konzervativních politických kruhů, armády, justice a celé střední třídy inteligence a drobných podnikatelů. Ti všichni dali Hitlerovi a nacistům přednost před marxistickou levicí, z obav před hrozbou Stalinova SSSR.

Dnes je „ vyspělý západní svět“ opět ve složité, vleklé a nekončící všeobecné krizi, která budí masovou nespokojenost lidu a nahrává slibům populistických „vůdců“, nabízejícím rychlé vyřešení všech problémů a lákajícím voliče a jejich hlasy. Situace je pro dnešní „vůdce“ příhodnější, než jakou měl Hitler. Ten měl zpočátku problémy s financováním svých akcí a kampaní, které ale vyřešil tím, že zapomněl na své „socialistické“ počátky a uzavřel „manželství“ s německým velkokapitálem, zvláště finančním. A jak si počínal s opozicí? Vůdce polovojenské organizace SA, která ho přivedla k moci, dal povraždit v tzv. Noci dlouhých nožů. A členy opozičních stran, včetně poslanců parlamentu – Reichstagu, nahnal do koncentračních táborů. Nakonec německou „demokracii“ ukončil tím, že po smrti posledního prezidenta Hindenburga spojil svojí funkci kancléře s funkcí prezidenta, do jedné nové funkce „Vůdce německého národa“, který zmocňovacím zákonem získal právo vládnout pomocí dekretů, aniž potřeboval souhlas něčí (ani jemu věrného Reichstagu), a stal se absolutním diktátorem. Kam potom „tisíciletou“ Velkoněmeckou říši dovedl, všichni víme.

Dnešní pretendenti na podobné „vůdce národa“ jsou ještě nebezpečnější. Protože se rekrutují z globální třídy multi-miliardářů, kteří vstupují do politiky, aby svojí, již existující světovládu kapitálu, dovedli „demokraticky“ (jako Hitler) ke světovládě totální, nejen kapitálové, ale i politické.