Jak poslanci často a opakovaně zrazují svůj ústavní slib

Náš okleštěný český státeček si letos vzpomíná na slavné doby středověkého Českého království při příležitosti 700. výročí narození největšího Čecha (byť Lucemburka), českého a německého krále a císaře Říše římské, Karla IV.

Smutno vzpomenout!

Každý český vlastenec znalý historie, by se měl zamyslet, proč toto bohaté království a kdysi vzdělaný a pracovitý národ, se v Evropě propadl mezi státy 2. řádu, ekonomicky i kulturně za vyspělou Evropou zaostávající.

Zarytí antisocialisté (a pochybní vlastenci) budou mít jasno. Za postupný pád českého státu, od zavraždění Přemysla Otakara II. na Moravském poli, až po loupežnickou „renesanci“ českého kapitalismu po roce 1989, mohou samozřejmě „komančové“ = čeští komunisté a socani!

Inteligentnější část národa (bohužel menšinová) nutně musí nahlédnout, že příčinou byly vždy špatní vládci českého státu. Od panské opozice, zrazující Přemysla Otakara II. rakouským Habsburkům, panského stavu před Bílou Horou, přes měšťanstvo i českou šlechtu, kolaborující s vládou Domu habsburského, až po protektorátní kolaboranty s nacismem a stejnou chátru, rychle „překabátěnou“ na komunisty - na věčné časy se Stalinem a jeho SSSR.

Vzestupy a pády států a říší nejsou v historii žádnou zvláštností. Již před 2500 roky se zamýšlel „otec“ soustavné psané filosofie, řecký Platon, nad příčinami těchto vzestupů a pádů státu a říší a spatřoval je ve formách a kvalitě jejich vlád. Od absolutních monarchii – tyranií, přes aristokracie, oligarchie, zastupitelské demokracie, až po přímou demokracii (aténskou nebo později římskou) a její upadlou formu vlády luzy – ochlokracii. Dospěl k závěru, že žádná z těchto forem není zárukou dobré vlády. Že rozhodující je vždy kvalita suveréna a nakonec dospěl k názoru, že nejlepší vládou by byla absolutní vláda buď filosofa – monarchy, nebo filosofů – vládnoucí elity. Své myšlenky shrnul ve svém stěžejním díle – ÚSTAVĚ, kde v tomto duchu navrhl uspořádání ideálního státu. Tyto myšlenky dále kriticky rozvíjel jeho žák Aristotelés. Historie od těch dob zná a popisuje peripetie států a říší Starého světa a potvrzuje Platonův názor tím, že státy a říše rostou a všestranně rozkvétají za vlád moudrých – filosofů, a upadají za vlád autokratů a vlád oligarchů, kteří zneužívají moci jen k ukájení svých neukojitelných žádostí, bez ohledu na prospěch, či bídu svých soukmenovců a poddaných.

Právě vzpomínaný Otec vlasti – císař a král Karel IV. byl příkladem filosofa na trůnu, který si kladl za povinnost sloužit svému lidu a dovedl své Země koruny české ke všestrannému rozkvětu. Na rozdíl od oslavovaného francouzského Ludvíka XIV. - Krále slunce, který svojí rozmařilostí a válečnými avanturami dovedl Francii na pokraj státního bankrotu a na  začátek cesty k Velké francouzské revoluci.

Po tomto úvodu se zeptejme, za jaké vlády žijeme v naší republičce od „vítězství demokracie“ v roce 1989 až do dneška.

O komunistické ČSSR řekl prezident „z boží milosti“ Václav Havel, že nevzkvétala a opožďovala se za vyspělým světem ve všech směrech, protože jí vládla oligarchie nekulturních stranických byrokratů, podřízených jim podobným a mocnějším vládnoucím komunistickým „aparátníkům“ SSSR. A sliboval národu, že nové ČSR kyne šťastná budoucnost dostižení životního standardu nejvyspělejších evropských zemí, USA a „asijských tygrů“.

Bohužel, tento kýžený vývoj se jaksi nedostavil!

Je to snad důsledek nepříznivého světového vývoje „mimo nás“? (Nedostavil se kýžený „konec dějin“ amerického profesora Fukuyamy, mírový rozkvět světa po celosvětovém vítězství demokracie a totální globalizace kapitalistické ekonomiky, ale začalo období rostoucích globálních krizí, jehož konec je v nedohlednu).

Nebo je to tím, že Česká republika prožívá období špatné vlády bezohledné egoistické politické a finanční oligarchie, která sleduje jen svůj maximální prospěch, bez ohledu na prospěch většiny národa?

Podle (špatné a nelegitimní „rychlokvašené“) české ústavy z roku 1992, vládne republice a občanům parlament, především poslanecká sněmovna. Sebranka „zastupitelů“, kteří jsou periodicky „svobodně“ volení z oktrojovaných kandidátek, sestavovaných několika sobě podobnými prospěchářskými politickými partajemi. Suverénem není lid republiky, kterým by měl podle Ústavy být, ale střídající se poslanecké sněmovny. A ty jsou tedy tím suverénem, který je odpovědný za trvající stagnaci a relativní úpadek České republiky v celé postkomunistické éře.

Poslanci po svém zvolení skládají Ústavou, Čl. 23 (3) předepsaný slib:

Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Dále Čl. 26 říká, že:

Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně, v souladu se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy.

Ve skutečnosti práce Sněmovny a výkony poslaneckých mandátů jsou v příkrém rozporu s těmito články Ústavy. Vládnoucí partaje a jejich poslanci ve Sněmovně svůj mandát nevykonávají v zájmu všeho lidu, ani podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale v zájmu členů, kmotrů a klientů svých partají, bez ohledu na škody, které svými rozhodnutími páchají na zájmech většiny národa a jeho státu.

Zřetelně je to patrno na paralyzování práce Sněmovny zákulisními čachry, poslužností kmotrům a klientům jednotlivých partají a obstrukčním zneužíváním jednacího řádu Sněmovny. Tak je legislativní proces zpomalován a deformován a tím zdržovány změny, potřebné pro efektivní chod státu.

Důkazů by mohlo být předloženo téměř nekonečné množství, ale podržme se příkladu posledního, kdy pravicová opozice dnešní vlády takto deformuje a zdržuje legislativní proces, který mne vyprovokoval k napsání tohoto článku. A budu zcela konkrétní v označení hlavního aktéra.

Jde o případ projednávání tzv. protikuřáckého zákona. „Významný“ poslanec za ODS Marek Benda (politik od kolébky, který v životě nepřičichl k žádné produktivní práci) si přímo perverzně libuje v tom, jak socanům pozdržet užitečné dílo a již se těší, jak jim je znovu zkomplikuje. Má v této „chvály hodné“ činnosti dlouholetou praxi. Je totiž „dirigentem“ hlasovací mašiny ODS, která evidentně nestoudně porušuje zmíněný Článek 26 Ústavy, když Benda poslance diriguje, jak mají hlasovat.

Z výše uvedených důvodů považuji za nutné, aby podle Zákona o jednacím řádu Sněmovny č.90/1995 Sb., podle § 45(1)a) Mandátový a imunitní výbor posoudil otázku porušování Ústavy v Čl. 23 (3) a Čl. 26. Konkrétně poslancem Markem Bendou, že neplní svůj slib poslance a že dává jiným poslancům příkazy, jak mají hlasovat. Toto šetření by mělo být podkladem pro postup proti všem poslancům, kteří se dopouštějí stejného porušování Ústavy a svého poslaneckého slibu.