Fokus Václava Moravce o (ne)vzdělanosti

Téma pro Fokus 9. února 2016 pojmenoval podle knihy Konráda P. Liessmanna - TEORIE NEVZDĚLANOSTI, jako žhavě aktuální, ale neměl šťastnou ruku při výběru diskutujících, zejména pro úvod a závěr diskuse.

Úvod svěřil Tomášovi Halíkovi, osobě s velice problematickou minulostí, stejně problematickými názory, ješitné a chtivé kariéry a poct. (Prý chce kandidovat na prezidentský úřad v příští volbě!). Halík, jako profesionální „křesťan“ a verbální moralista, zahájil kritikou zanedbávání, až absence etické stránky našeho vzdělávacího systému, přirozeně že z religiózně křesťanského pojetí mravnosti a pojetí Halíkova.

Na místě Moravcově bych volil jistě vhodnějšího zastánce etického vzdělávání. Ač ateista, rozhodně bych dal přednost Msgr. Prof. Petru Piťhovi, věrohodnému křesťanovi a nejlepšímu ministrovi školství České republiky.

Dalšími diskutujícími byli: mladá učitelka na gymnáziu, která studovala a maturovala ve Francii, zkušený pedagogický pracovník (omlouvám se, že jsem si nezapsal jejich jména a pracoviště), z pléna pak známá prof. Vladimíra Dvořáková, předsedkyně Akreditační komise škol. Ti vesměs poukazovali na nedostatky našeho vzdělávacího systému, vyplývajícího z honby za „dostižením vyspělých zemí“ v počtu absolventů středních a vysokých škol, jejímž důsledkem je pokles kvality dosahovaného vzdělání a nevhodná struktura jejich odbornosti z hlediska společenské potřeby. Méně se však věnovali kritice neujasněnosti naší vzdělávací politiky z hlediska požadovaného zaměření a obsahu nabytého vzdělání na jednotlivých stupních škol.

Zde si pomohu citacemi ze zmíněné Liessmannovy knihy, ve které autor kritizuje všeobecně prosazovaný názor, že dnešní doba nepotřebuje inteligenci encyklopedicky vzdělanou. Zbytečně zatěžovanou „nepotřebnými“ vědomostmi, které si kdykoli najde na internetu, ale takovou, která umí reagovat na potřeby doby a úspěšně vstupovat do procesů tak, aby dávaly největší výkon a přinášely největší zisk.

Dovolím si Liessmanna citovat:  

Reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenávist k tradičnímu po­jetí vzdělanosti. Je jim očividně trnem v oku, že by lidé mohli získat vzdělá­ní neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémo­vě fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu.

Ti, kteří se domnívají být na výši doby, už dnes proto nemluví o vzdělání, jež se vždy vztahuje k jedinci a rozvoji jeho schopností, nýbrž o „managementu vě­dění". Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu pro­dukovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde totiž - odhlédneme-li od speciálních programů pro nové vědecké elity - o povrchní slátaninu vědě­ní, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl. Nepoměr mezi pokročilými formami vě­deckého poznání a všeobecným stavem vzdělanosti se proto také nesmí sni­žovat, nýbrž spíše zvyšovat. Pravidelně vyhlašovanému katastrofickému stavu vzdělání se tak čelí velký­mi lžemi. Velkými slovy se lže o skutečných možnostech a smyslu vzdělání. Souběžně s tím, jak se vědění označuje za prudce rostoucí zdroj budoucnosti, o čemž svědčí hloupá metafora exploze vědění, všeobecného vědění závrat­ným tempem ubývá. Mezery ve vzdělání takzvaných politických elit, jež se projevují v nejjednodušších historických a kulturně historických otázkách, jsou nepřehlédnutelné, a triumf žurnalistiky veřejného mínění je rubem toho, že už nikdo nic neví. Víra v ukládání dat na počítačové disky nahrazuje myš­lení, všudypřítomnost informačních databází sugeruje demokratizaci vědě­ní, ačkoliv je to fakticky jen velkoplošná nivelizace vědění. „Vzdělání" samo se stalo v takzvané informační společnosti vědění difúzním po­jmem, jenž může znamenat jak získávání a zprostředkování různých zna­lostí a kvalifikací, tak s tím související instituce a procesy. S původním vý­znamovým polem „vzdělání" má jen málo společného.

Diskutující mladá gymnaziální učitelka byla spíše nakloněná „novým“ trendům ve vzdělávání (v diskusi mj. podpořila zrušení výuky gramatiky ve školních osnovách), zatím co její zkušenější kolega k nim byl kritičtější, zvláště k naší české variantě. Paní prof. Dvořáková poukázala na nedostatečnost naší legislativy, která neumožňuje zabránit vzniku soukromých škol, které nezaručují kvalitu, ani společenskou potřebnost jejich absolventů a přesto jsou státem financovány.

A katastrofální byl opět závěr diskuse, ve které dostali slovo naši mladí „geniové“, úspěšní podnikatelé typu miliardáře–burziána Karla Janečka. Jsou to nesporně mimořádně inteligentní mladí muži, kteří většinou neukončili standardní vzdělání a vrhli se na podnikání v oboru IT a uplatnili zde zcela nové nápady. Mnozí byli úspěšní, měli rychlé obchodní úspěchy a závratně zbohatli. A ti mají být důkazem úspěšnosti „moderního“ pojetí vzdělanosti, jejíž kvalita je poměřovaná jen a pouze rychlostí a velikostí dosaženého majetku. A podívejme se, co přinesli společnosti užitečného? Baťa obul půl světa, Ford dal všem Američanům laciné automobily. Pan Janeček například zbohatl na tom, že přechytračil hazardní hráče a burzovní spekulanty a obral je o peníze. Nebo jiní úspěšní „ajťáci“ produkují a s velkým ziskem prodávají idiotské  počítačové hry plné násilí, kterými doslova otravují a oblbují mládež.

Takoví vzdělanci ovšem světovému liberálnímu kapitalismu vyhovují. Jsou spokojeni a nelámou si hlavu problémy svého okolí. Neznají historii ani filosofii, místo umění konzumují primitivní zábavu, čas si krátí adrenalinovými, erotickými nebo i drogovými hrátkami.

Já mám osobní zkušenost z doby, kdy jsem byl vrchním interním auditorem v ČEZu (1995). Tehdy jsme pozvali do Prahy americké kolegy z podobné elektrárenské společnosti z Texasu na výměnu zkušeností. Jednání se konalo ve Střešovicích, nedaleko letohrádku Hvězda na Bílé Hoře. O kávové přestávce na balkonu vily, jsem hovořil s vedoucím americké delegace. A abych se vyhnul obvyklé debatě o počasí, upozornil jsem ho, že zde nedaleko začala v Evropě Třicetiletá válka. Předpokládal jsem, že o té bude něco vědět, ale on absolutně nereagoval a tak jsem to nějak zamluvil. To je příklad tzv. „fachidiocie“. Vrozené inteligence a úzce orientovaného technicistního vzdělání, což dnešním požadavkům na vzdělanost zřejmě zcela postačuje.