Fantazie na volební reformu z roku 1925

Spisovatel František Langer, znechucen partajničením v tehdejší Sněmovně ČSR, napsal na to v roce 1925 ironický pamflet, který zde celý přetiskuji.

Spisovatel MUDr. František Langer byl ruský legionář, po vzniku ČSR generál československé armády, ale zejména plodný a vynikající spisovatel, autor řady úspěšných divadelních her, románů, povídek a veršů, ale také aktuální publicistiky. Z té jsem pro mé čtenáře vybral článek Fantazie na volební reformu, který jakoby byl napsán dnes, v roc 2015.

Považoval jsem za užitečné, s ním dnes mé čtenáře seznámit.

Fantazie na volební reformu

Občana spisovatele, není-li zároveň žurnalistou, zaujme obyčejně něja­ký fakt z vnitřní nebo vnější politiky, až když se ho osobně dotkne, nebo když nadmíru rozvíří jeho fantazii. Proto se donedávna tolik našich li­terátů obrátilo ke komunismu, protože zde má jejich fantazie dokořán otevřena vrata a může se pást na velkých a žírných pastvinách utopie. Ostatně všecka politika s jejími manýrami a humornými zjevy poskytu­je příležitost spisovatelům, aby se do ní občas vypravili za fraškou. Ně­kdy také za tragédií a románem.

Fantazii občana spisovatele, který napsal tento článek, neobyčejně vznítily pověsti o novém faktu z naší vysoké vnitřní politiky, to je o za­mýšlené volební reformě. Nejdříve neodvažuje se k ní přistoupit jiným způsobem než každý občan, který o ní v hospodě při pivě s druhými po­vídá: Že bude mít všelijaké výhody. Zejí bude znamenitě zjednodušeno parlamentní jednání, neboť sotva kdy příště bude na místě vyjednavač Švehlova kalibru. Zejí bude provždy zajištěn vliv státotvorným elemen­tům republiky na její řízení. Že vůbec naše politické žití se pěkně sou­středí na málo politických směrů a tím nabude hloubky a intenzity. Při­rozeně za stolem v hospodě má občan literát zase své hospodářské námitky proti výhodám. Má ještě zastaralé pojmy o občanské svobodě, které se normálnímu politikovi zdají bláhové romantickými. Má tak krásnou představu o demokracii, že by druhá strana mohla nad ním po- krčiti rameny: „Inu, básník!“ Má tolik skepse k hodnotám dnešních po­litických stran, a tak pochybuje, že stojí za to prodloužit jejich trvání na věky věkův, že by mohl lehce upadnout v podezření, že chce založit ně­jakou novou. Ostatně, jak pravím: I občan spisovatel má právo, jako všichni občané, aspoň na takovou politiku u džbánku.

Ale jakmile politická otázka zapůsobila na spisovatelovu fantazii, te­dy spisovatelovo právo roste. Takový skvělý politický nápad nebo případ stává se jeho majetkem, jako fotbalový zápas je nikoliv majetkem hráčů, ale dvaceti tisíc diváků, které rozněcuje. Je pro něho podkladem inspira­ce jako nějaká vražda na ulici nebo radostná událost v rodině. Vidí ta­kovou volební reformu jako příběh, z něhož zná jen začátek a některé pohnutky, ale který vidí jeho fantazie vyvíjeti se, zaplétat, vrcholit, rozuzlovat. Je to nyní jiný pohled na události než moudrý rozhovor v hos­podě nebo v úvodníku. A pravím hned na počátku, že tento pohled se spisovateli musí zdát velmi fantaskním a groteskním, opravdu cenným podkladem pro frašku, román, tragédii, než si řekl, že opravdu stojí za to napsati o tomto předmětě několik úvah.

Tedy opravdu, zamýšlená volební reforma povede k velmi grotesk­ním situacím, jakmile si ve své fantazii představíme některý její násled­ný zjev. Například dosud byl neplatný voličův lístek, když si na něm sám vybral své zástupce do parlamentu. Od nynějška nebudou platní ani zástupci, které si vybéře, - nevím, jaké číslo ustanoví volební reforma, ale řekněme - sto tisíc občanů. Taková pro málo voličů neplatná místa v parlamentu budou rozdělena mezi ostatní strany. Představme si, že komunisti jsou na vyhynutí a že za nějakých dvacet let budou mít jen devadesát devět tisíc hlasů. A tak nebudou mít žádného poslance, a je­jich místa se darují ostatním stranám. Budou dána sociálním demokra­tům, kteří přece jen jsou jim nejblíže, nebo luďákům, s nimiž mají stejný nezájem o republiku, dostanou také něco Němci nebo se to rozdělí me­zi všechny strany, a budou také národní demokrati mravně zavázáni há­jit projevy těch komunistických srdcí, která na ně připadla a jichž man­dát přijali? Nebo podívejme se na jiný groteskní důsledek: nebude nakonec nejlogičtější a nej rozumnější, když se zruší volby do parlamen­tu vůbec a počet poslanců se prostě rozdělí mezi velké politické strany podle počtu straníků, platících nebo dluhujících organizační příspěvky?

Podivnosti pokračují: představme si, jak se bude náš politický život dále vyvíjet! Dosud se vyvíjela naše vnitřní politika asi tak, že místo sta­ré strany přišla nová, přinesla něco nového a snad něco víc. Místo Staročechů přišli mladočeši, místo nich národní socialisti. Všichni ovšem za­čali, jako všechny začínající podniky, s nepatrným málem a zmohli se teprve po několika kampaních. Tak to již v budoucnu nepůjde. Zádně nové malé straně nebude poskytnuta příležitost, aby vyrostla. Politický život ponesou provždy jen staré velké strany, velké podniky. Tedy se vý­voj bude asi díti v nitru velkých stran. Jak se vyvíjely politické strany do­sud? Tak, že čas od času se vyměnily vedoucí osoby, jakmile pozbyly u voličské masy přitažlivost. Noví lidé v čele přinesli novou organizační svěžest, někdy i nové myšlenky. Tedy vývoj politických stran plně se kryje s rozdílem v mužích, kteří postupně přicházeli v jejich čelo. To bude pro napříště asi celý vývoj našeho politického života.

Ale podivnost stává se ještě podivnější, když si řekneme, že ani tako­vý vývoj nemůžeme očekávat. Předně po několika desetiletích počet straníků na všech stranách se bude tak stabilizovat, že kvůli několika novým hlasům nebude nutno dělat ve stranách palácové revoluce a ne­příjemnosti. Víme, že ani dosud noví vůdcové nepřinášeli dohromady do stran nic nového než jinou taktiku (které propříště nebude zapotře­bí) a trochu nepatrných nových nuancí. Ale nějaké odstínové rozdíly nehrají u voličů žádné role, protože pro ně je hlavní věcí hrubý nápis na firmě. Nuance nečiní za našich dob pohyblivým počet straníků ani me­zi stranami sobě tak blízkými, jako je strana sociálnědemokratická a národněsocialistická. Hlavnější než rozdíly je tedy asi zakořenění v straně, a protože za nějakého půl století všecky strany budou v lidu zakořeněny jako duby, nebude třeba, aby se strany vyvíjely ani v těchto nuancích přinášených novými muži. A tedy je naděje, že vůdcové nebudou od­cházet, leda do penze. To se jistě nebude týkat jen nejvyšších vůdcovských míst, ale i podřízených, lokálních vůdců. Prostě nebude praktic­kých důvodů k výměnám. Jako bezprostřední následek pak bude, že se ustálí automatický postup ve stranách, tolik a tolik let funkce v místní jednotě, tolik v okresní, župní, až nakonec ve výkonném výboru, proto­že ani přitažlivost v očích voličů, ani rutina organizační, dokonce ani větší míra duševních schopností nebude žádným důvodem k rychlejší kariéře. A aby groteska byla dokonalá, možno viděti ještě další důsled­ky: vznikne - již přece vzniká - doživotní byrokracie politických stran, mohutná hierarchie vlivných a rozhodujících lidiček, která bude oligarchií budoucna. Možná že se stane i dědičnou a politický vliv se stane částí dceřina věna.

Dále: již nikdy nebude moci vzniknout nějaký nový proud v našem politickém životě. Každá velká myšlenka, hlavně politická, je příliš od­lišná od stávajících, aby ji pochopilo ihned sto tisíc mozků. Bude tedy vyhubena, než bude moci promluvit v parlamentě. Veliký vůdce s malou stranou potká tolik překážek, že bude malomocný proti malým vůdcům velkých stran. Byla by to jen nepravděpodobná náhoda, kdyby nějaká nová politická idea zapálila tak velký potřebný počet hlasujících hlav, nebo aby našla mecenáše multimilionáře, který by za její rozšíření obě­toval celé své jmění. A i kdyby nějaká taková nepravděpodobnost se měla stát skutkem, budou moci držitelé stran pověsit parlamentní žlab ještě výše a prohlásit, že se poslanecké diety budou vyplácet skupinám nejméně o deseti poslancích. Představte si, že po této reformě nebude moci již nikdy žádný Masaryk sestoupiti ze své katedry do politického zápasiště, abyste viděli, jak bude všechen budoucí politický' život chudý a zplanýrovaný.

Pokračujme: podivuhodné bude, že každá strana bude mít věčné trvá­ní, i když nebude mít žádného účelu. Řekněme, že některá socialistická strana uskuteční všecko, co má v programu. Nebo že to uskuteční agrár­níci nebo lidovci. Jejich úkol bude vyčerpán, ale protože zde budou stra­níci, funkcionáři, pěkná moc a dlouhá řádka prebend, nebude důvodu, aby se strana rozešla. Dodneška taková strana by zmizela ze světa, jako zmizeli například staročeši. Ale v budoucnu budou existovat takové strany setrvačně dál, jako nějaké muzeální a fosilní zbytky z minula bez spojení se životem. A vůbec: pomysleme si, že za čtyřicet padesát let budou světem hýbat docela jiné problémy než dnes, bude třeba politic­kých myšlenek i forem docela jiných - proti budoucí skutečnosti bude zde existovat dávno mrtvá, ale solidně zkamenělá forma politických stran z roku 1925.

A k čemu vůbec tenhle stav povede? Jaký bude jeho konec? Myslíte, že bude jednou úkaz velikými podniky odvolán?  Že snad některá stra­na, které bude hrozit scvrknutí jejích mandátů, prosadí před svým kon­cem, aby k zvolení stačili poslanci dva nebo i jeden? Sotva, lépe: jistě ni­koli. Tedy pak bude logicky možný jen dvojí konec: Bud’ parlament v této formě pozbude vůbec významu, přestane býti ukazovatelem a vý­slednicí všech sil v státě a stane se nějakým půl úctyhodným a půl ko­mickým ústavem, jako je dnes například Akademie věd a umění. Živé politické síly v státě budou pak pracovati jinde a jinak, objeví se rozsá­hlá sdružení nadaná silou mas (snad stavovské a odborové organizace), nebo jiná, malá, vybavená silou intelektu (fabiáni, realisti, Svaz národní­ho osvobození, Sokol) a život ve státě se bude vytvářet pod jejich tla­kem. Nebo bude-li tlak stran příliš silný a budou-li si osobová ti neurvale moc ve větší míře, než bude snesitelno, nezbude než se zbavit jejich oligarchie pořádnou revolucí.

Podivno, nanejvýš podivné je, fantastické a groteskní, že začneme mluvit o pouhé volební reformě a musíme myslit na nějakou revoluci za padesát nebo sto let. Čije to jenom a jenom literární fantazie?

1925