Dnešní lidstvo je společností parazitů

Po pádu evropského komunismu věštil Francis Fukuyama „konec dějin“. Představoval si další mírový vývoj světa v podmínkách „PAX AMERICANA“, celosvětové hegemonie amerického typu globální ekonomiky a demokracie, vědy a technologie.

Za dějiny považoval jen historii válek a revolucí. Zřejmě nedospěl ve svém chápání dějin ani na úroveň Voltaira, který o 200 let dříve napsal, že historii netvoří jenom války a jiné „činy“ vladařských dynastií, ale především běh každodenního života národů a zejména jeho produktivní většiny: rolníků, řemeslníků, těžařů surovin, výrobců potravin a všech životních potřeb lidí. Včetně stavitelů, obchodníků, dopravců, ale i vědců, pedagogů, právníků a techniků všeho druhu, které stále složitější dělba práce nutně potřebuje. Fukuyama nepřijal Marxův názor, že o vývoji lidské společnosti primárně rozhoduje tzv. materiální základna, což nás nepřekvapuje, protože svým původem, erudicí a názory přísluší do konformního „hlavního proudu“ americké ideologie a společenských věd.            

Historie počátku 21. století ukazuje, jak kardinálně se Fukuyama a jeho epigoni mýlili. Dnešní globálně unifikovaný svět se zmítá v nepřetržité řadě stále hlubších krizí, ze kterých oficiální společenské vědy a podle nich vládnoucí politické garnitury, nejsou schopné nalézt celospolečensky a celosvětově přijatelné východisko.

Mohlo by se zdát, že tyto potíže a pochmurné předpovědi budoucího vývoje jsou nevyhnutelným důsledkem přelidňování planety a vyčerpávání přírodních zdrojů, podmiňujících přežití lidstva jako celku. Na takové nebezpečí upozorňoval již Malthus v předminulém století, kdy světová populace byla několikanásobně menší. Vycházel při tom z tehdy známých zdrojů surovin a z tehdejší produktivity zemědělské a průmyslové výroby a nepočítal s jejich možným růstem. Historický vývoj ukázal, že tehdy ještě neznámé přírodní zdroje jsou mnohem vyšší a že produktivita práce v důsledku objevů vědy a nových technologií poroste o celé řády.

Dnes se Malthusovy obavy stávají opět aktuálními. Početnost lidstva se blíží 10 miliardám a v důsledku bezohledně ziskuchtivého rabování všech přírodních zdrojů se skutečně přibližujeme k jejich vyčerpání v blízké době. Neoliberální „optimisté“ typu Václava Klause prohlašují tyto obavy za přehnané a neoprávněné a tvrdí, že zákony svobodného trhu a spontánní mechanismy společenského vývoje stav budoucího světa „nastaví“ automaticky do rovnováhy, jako dosud vždy. Neříkají však, jakými násilnými a zničujícími společenskými procesy, ve kterých budou soupeřící skupiny muset svést bezohledný boj o přežití. Takovými procesy by nevyhnutelně byly války, revoluce, genocida, hladomory a celosvětové pandemie. Neoliberálům zřejmě nevadí, že se tím usvědčují z vyznávání „sociálního darwinismu“. Tvrdí, že to je přirozený a nevyhnutelný vývoj, do kterého nesmí zasahovat jakékoli subjektivní plánování a politické usměrňování. To však je dogmatismus individualistického neoliberálního světového názoru, stejně společensky nebezpečný a zhoubný, jako byl dogmatismus stalinistický, primitivně zvulgarizovaná interpretace Marxova historického materialismu a „vědeckého“ komunismu. Naštěstí moderní lidstvo, při racionálním uspořádání společenského života, má možnost pozitivního řešení dalšího civilizovaného rozvoje bez neřešitelných konfliktů.

Vyjděme ze základního Darwinova zákona o vývoji druhů přirozeným výběrem. Člověk, druh homo sapiens opanoval planetu tím, že se u něho rozvinul společenský život. Člověk vítězil v konkurenčním boji nad fyzicky silnějšími druhy proto, že vytvořil kolektivy, které si opatřovaly životní potřeby a které bojovaly s konkurenty společně. Kolektivy, které pečovaly o dorost, nemocné a staré a vytvořily pravidla vzájemných vztahů. Závratný civilizační rozvoj a zmnohonásobení materiální produkce lidstva nastal zhruba před 10.000 léty v první zemědělské revoluci, kdy centrální panovnická moc umožnila plánování a kolektivní výstavbu zavodňovacích staveb.                 

Dnešní kapitalistický globální systém maximalizace soukromého zisku dospěl do stadia, kdy škodí přímo lidské populaci, zejména devastováním prostředí, které ji poskytuje existenční podmínky. Při zachování tohoto systému by vývoj lidstva spěl ke koncům, které jsem uved výše. Má-li si člověk – druh homo sapiens - uchovat podmínky pro další a kvalitnější existenci, musí nezbytně přejít ke světovému společenskému systému, který racionálně a plánovitě bude realizovat čerpání přírodních zdrojů, usměrňovat populační vývoj a optimalizovat společenskou produkci a spotřebu. To nemá znamenat komunistickou společnou rovnou chudobu, ale řád, který bude ziskem a mzdou spravedlivě oceňovat podíly jednotlivců na tvorbě společenského produktu. Pro méně schopné a handicapované bude vytvářet společenské zdroje (výrazně progresivním zdaněním všech osobních příjmů), ze kterých jim zabezpečí důstojnou existenci. Jen tak je možné omezit na jedné straně škodlivý konzumní život bohatých a na straně druhé nedůstojnou chudobu nezaviněně méně schopných, zestárlých a zdravotně postižených.

Nahlédněme dále podrobněji do stavu a mechanismů dnešního individualistického společenského řádu, kterému se říká režim svobodného trhu a demokracie.

Dnešní světový řád není řádem ani svobodného trhu, ani demokracie!

Obě jeho základní stránky jsou sice formálně a ústavně vyhlašovány, ale v praxi fakticky dodržovány nejsou. Veškeré společenské procesy jsou podřízeny zájmům maximalizace zisku nejbohatších privátních vlastníků kapitálu. Subjekty, které vlastní kapitál, zejména finanční, násobně převyšující sumární roční národní důchod všech států dohromady, mohou, a také to dělají, diktovat vládám a státům jejich politiku. Buď skrytě, jejich korumpováním a zastrašováním, nebo veřejně „demokraticky“. „Demokraticky“ tím, že zcela ovládají sdělovací media a veřejné mínění tak, aby ve volbách do zastupitelských politických orgánů byli voleni politici a strany, kteří budou poslušně plnit jejich příkazy. A když uvedené „demokratické“ prostředky nestačí, jsou schopné zorganizovat násilný politický převrat, jehož aktéři, diktátoři a autoritativní vlády, jsou ochotni jim sloužit. Výsledkem je světový řád, který je zcela a jedině podřízen kapitálu a jeho kategorickému imperativu, maximalizaci okamžitého zisku. Za tímto účelem je formováno „demokratické“ pozitivní právo, které uzákoňuje obrovskou společenskou nerovnost (naprostou nesouměřitelnost) v rozdělování společenského produktu. Rozhodující část produktu si přisvojují držitelé kapitálu, tvořící měně než 5% populace. Jeho podstatně menší část dostávají zaměstnanci, prodejci vlastní pracovní síly, kteří tvoří zdrcující většinu populace. Tím se vytváří nestabilní ekonomické prostředí, ve kterém existující nabídka zboží a služeb nenachází dostatečnou kupní sílu. Proto ustává investiční aktivita a musí se snižovat produkce, čímž klesá potřeba pracovní síly. Tím nutně dochází k problémům likvidity u řady producentů a k hromadnému propouštění zaměstnanců. Důsledky se přenášejí do financujících bank a rozbíhají se periodické ekonomické recese.

Věnujme dále pozornost specifiku rozdělování a užití společenského produktu a s tím spojený problémem zaměstnanosti pracovní síly.

Na konci XVIII. století první vědečtí ekonomové, francouzští a angličtí fyziokraté, rozdělili lidskou společnost na tři základní společenské třídy: produktivní třídu (rolníky), sterilní třídu (lidi v průmyslu a obchodě), a na „nečinnou třídu“ (vlastníky půdy, spolu s  jejich služebníky). To vycházelo z tehdejší struktury společenské produkce a spotřeby základních životních potřeb, potravin a zemědělských surovin. Francouz Quesnay znázornil souvislost toku životních potřeb od výrobců ke spotřebitelům a ekvivalentního protisměrného toku peněz v  grafické Ekonomické tabulce (Tableau Economique). Fyziokraté vyvozovali, že celou společnost „živí“ pouze (tehdy většinová) produktivni třída - rolníci. Že jen ta produkuje životní potřeby, zatímco zbytek společnosti na vytvořené produkci parazituje. Ačkoli již tehdy, ale zvlášť dnes, je nutno do produktivní třídy zahrnout všechny profese a vrstvy lidí, které vytvářejí užitečnou přidanou hodnotu (materiální i nemateriální), platí základní objev fyziokratů i dnes.                                                 

Výše byl stručně popsán soudobý kapitalistický proces vytváření společenského produktu a jeho rozdělování. Dnes produktivní třídu představují všichni zaměstnanci (včetně manažerů, vědců, techniků, pedagogů a kulturních tvůrců, zaměstnanců užitečných služeb), kteří produkují všechny statky, splňující užitečné materiální, sociální a duchovní potřeby celé lidské populace. Zbytek společnosti: rentiéři, velká část politiků a jejich byrokratického aparátu, církve a jejich instituce, planí „intelektuálové“, provozovatelé a zaměstnanci zbytečných a škodlivých služeb atd., představuje nečinnou parazitní společenskou vrstvu!    A tato silně strukturovaná vrstva, díky svým politickým, ekonomickým a historicky vzniklým a ve společnosti zafixovaným pozicím, si neoprávněně přivlastňuje (krade) ziskovou část z přidané hodnoty. Jejím skutečným tvůrcům pak vyplácí podíl, postačující jen na nejnutnější reprodukci jejich pracovní síly. A právě z této disproporcionality vyplývá nestabilita dnešního kapitalistického ekonomického systému, která se projevuje stále rychleji se opakujícími a prohlubujícími hospodářskými recesemi a krizemi. Marx tento rozpor mezi společenskou výrobou a soukromým přivlastňováním označil za základní rozpor kapitalistického způsobu výroby, který je příčinou jeho cyklických a stále se prohlubujících krizí.  

V podmínkách křečovitého dobývání maximálního zisku se kapitál snaží předcházet periodickým recesím neustálým růstem a maximalizací produkce (politikou „růstu růstu“). Všemi prostředky se snaží vyprovokovat stále vyšší konzum. V oblasti individuální spotřeby k tomu vyvinul zhoubný nástroj, kterému se říká marketing (dalajlama jej nazval moderním lupičstvím). Nástroj, který prostřednictvím všudypřítomné masivní reklamy a rafinované účelové publicistiky a „vzdělávacími“ mediálními formáty, nabízí publiku stále další dražší a zbytečnější konzumní produkty. V  investiční oblasti lobbysticky prosazuje nákladné veřejné projekty, často zcela nepotřebné nebo bez ekonomické návratnosti investice. Ziskuchtivý kapitál podněcuje extrémně nákladné vyzbrojovací programy a prodlužuje válečné konflikty masivními dodávkami zbraní všem bojujícím stranám. Tak tato ekonomická politika „růstu růstu“ zrychluje rabování životního prostředí a jeho zamořování rezistentními odpady a jedy.

Jedním z argumentů proti regulované plánované ekonomice socialismu sovětského typu byla kritika umělé plné zaměstnanosti cestou nezaměstnanosti skryté. Poukazovalo se na nízké využívání pracovní doby a všeobecně nízkou intenzitu práce v socialistických výrobách a institucích. Dnes je možno s úspěchem dokázat, že umělá zaměstnanost je v současném kapitalistickém systému výrazně vyšší. Správní a byrokratický aparát se proti socialistickému výrazně rozrostl. Masivně vyrostly počty zaměstnanců v soukromých bezpečnostních službách, které jsou násobně vyšší a nákladnější, než stejné služby v minulosti. Velmi mnoho podřadných, nejhůře placených a nejméně zákonem chráněných pracovních míst představují nejrůznější typy služebnictva společenské smetánky, napodobující někdejší feudální panstvo (hospodyně, chůvy, služebné, šoféři, zahradníci, nosiči golfových holí apod.  
- o zoufalém postavení tohoto služebnictva a sladkém životě nové šlechty přinesly dvě skvělé reportáže LITERÁRNÍ NOVINY z 9. září 2011 v příloze MONDE diplomatice - Továrna na služky a Marrákeš – mraveniště plné hvězd). Výše popsanými marketingovými triky se zavádějí nebývalé módní služby pro bohaté společenské vrstvy: módní prestižní a adrenalinové sporty, exkluzívní hotelové a restaurační služby atd. Značnou zaměstnanost zaručují nejrůznější poradenské a analytické agentury, které suplují lenost a neschopnost byrokratického aparátu veřejných i soukromých institucí a více než často žijí ze zakázek, získaných korumpováním politiků a státního i podnikového managementu. Obrovský sektor zbytečné zaměstnanosti a parazitování na společenském produktu představuje distribuční řetězec mezi přímými výrobci a konečnými spotřebiteli. Je to zcela zbytečně hypertrofovaných řetězec překupníků a poskytovatelů služeb (např. armáda nakupuje zbraně a vojenský materiál pouze přes překupníky, kteří si započítávají marže v mnoha desítkách procent!). Je to řetězec různých velkoobchodníků a zprostředkovatelů, makléřů, pojišťovacích a jiných agentů, advokátů a notářů, poradců a analytiků. Těm poslednějším zabezpečují dostatek práce přemnožené a nesmyslné zákonné a správní předpisy, které si vylobbovali u prodejných politiků a přebujelé státní byrokracie.

Do seznamu parazitů musíme započítat i neplodné a samozvané „intelektuály“, kteří se také přiživují na společenském produktu, aniž do něj přinášejí užitečnou přidanou hodnotu. I když je dnešní lidská společnost velmi strukturovaná a její fungování je zabezpečováno obrovským počtem specializovaných činností, stále platí, že všichni členové této společnosti kryjí své životní potřeby z produkce základních materiálních statků a služeb. Vedle této základní produkce společnost vytváří mnoho statků a služeb zbytných. Ale jen některé z těch jsou lidmi přijímané jako užitečné, protože jim obohacují život. Mnohé z nich jsou pro lidskou populaci škodlivé, ale jsou přesto různými podnikavci produkovány, s cílem dosahování nepřiměřeného zisku a podílu na společenském produktu. Takoví podnikavci cíleně využívají důvěřivosti a neinformovanosti spotřebitelů a zneužívají k  tomu dezinformace, které šíří sdělovacími prostředky, jejichž většinu ovládají. K nim patří i zmínění neplodní intelektuálové. Takoví, kteří „hauzírují“ se svými společensky nepotřebnými až škodlivými výtvory, které si pomocí svých mediálních pozic a osobních konexí navzájem vychvalují a jejichž hodnotu značně přeceňují. A parazitují tak na společenském produktu, na jehož tvorbě se nepodílejí nebo dokonce jeho tvorbu narušují a snižují.

Výčet parazitních existencí by mohl pokračovat dále, ale byl by téměř nekonečný. To vše je proces přerozdělování a „rozpouštění“ ziskové části společenského produktu od parazitní vrstvy a přepláceného top-managementu do střední třídy (drobných podnikatelů, nižšího managementu, specialistů a intelektuálů) a do třídy „produktivní“ – zaměstnanců s průměrnými a podprůměrnými příjmy. Toto společenské schéma dnešního kapitalismu má být cestou k jeho stabilizaci, což se však, jak je vidno, nedaří.

Poslední dvě největší finanční a ekonomické krize byly způsobeny tzv. investičními bublinami. U první šlo o zběsilé investování do nových počítačových a internetových technologií, u druhé o divoký růst hypotečního úvěrování. V té druhé se v závěrečné (ale možná jen oddechové?) fázi potácíme právě dnes. Zde chci upozornit ještě na jinou stále se nafukující bublinu, která uniká pozornosti teoretických ekonomů. Je to investování do vzácných statků, jako jsou šperky a umělecká díla (vedle hmotných komodit – drahých kovů a diamantů). Závratný růst jejich cen je dán rostoucí poptávkou ze strany finančního kapitálu, který hledá další bezpečný přístav nebo spekuluje na jejich pokračující cenový růst (o skutečném zá­jmu o umění lze s úspěchem po­chybovat). Oblast obchodu s uměním je tak dnes eldorádem překupníků, spekulantů, podvodníků a falešných „znalců“ a publicistů v umění; prodejných intelektuálů, kteří s chutí „oškubávají“ nevzdělané a chamtivé podnikavce a rychlé zbohatlíky. Dnešní ceny tak nemají racionální oprávnění a jsou jen a jen produktem marketingových triků na trhu s uměním a spekulací investorů.  To však při pokračujících eko­nomických krizích nemusí trvale vycházet a i tato bublina může nakonec jed­nou splasknout.