ČESKO: Sliby se slibují blázni se (ještě) radují“!

V neděli 10.2.2019 se konala v Otázkách Václava Moravce debata o rozpočtu na r. 2019 s výhledem na očekávaný pokles ekonomického růstu a zřejmě začátek nastupující recese.

Mezi účastníky debaty hráli hlavní roli dvě ministryně za ANO. Za finance paní Šilerová a za místní rozvoj paní Dostálová.

Debata se točila kolem plánovaného a očekávaného tradičního schodku státního rozpočtu a řešením otázky, kde a jak „ořezat“ státní výdaje, případně kde na příjmové straně zavést nové daně nebo zvýšit daně dosavadní.

Podle pravicového receptu se všichni dojemně shodli na tom, že to musí být pouze daně nepřímé, které postihnou všechny občany. Že na daně z příjmů se sahat nesmí, protože by to nejvíce postihlo „živitele národa“ a podlomilo jejich blahodárné podnikatelské aktivity a tím brzdilo tak vytoužený ekonomický růst.

Zazněla i nesmělá kritika ostatních účastníků (mimo ANO) na Babišovo předvolební populistické snížení jízdného v hromadné osobní dopravě, nebo zvyšování některých sociálních dávek. Také kritika neustále pokračujícího růstů státní byrokracie a počtu úředníků, bezkoncepčnosti a chaosu v zavádění předražených informačních systémů, zanedbávání opatření proti korupci aj.

Přítomné členky vlády, zejména ministryně financí reagovaly ujištěními, že tyto problémy vláda intenzivně sleduje a řeší a slibovaly urychlení jejich projednání ve Sněmovně a zavedení.

Kritizováno bylo i snižování podílu státních investic, podporujících ekonomický rozvoj, ale zároveň byl zpochybňován Babišuv plán na výstavbu vládní čtvrti pro 10 tisíc vládních úředníků v pražských Letňanech, který by pohltil z rozpočtu další miliardy.     

Krátce řečeno, všichni ze „standardních demokratických stran“, i z „populistického“ Babišova ANO, volali po dalších miliardách z rozpočtu na rozvojové projekty ve školství, investiční výstavbě infrastruktury a pod. Ale nikdo nepřišel s návrhy, kde na to státní rozpočet vezme, kromě úspor z krácení těch kritizovaných Babišových. Klasik by řekl, že  marně se pokoušeli „vyřešit kvadraturu kruhu“!     

Již v mých dřívějších blocích jsem vyslovil názor, že Babiš není ani státník, ani národohospodář, ale pouze autokratický manažer a bezskrupulózní spekulant. A nyní dodávám, že jeho ministryně financí není ekonom, ale jen pilná a poslušná Babišova účetní. V ekonomii by se oba měli poučit u svých prvorepublikových předchůdců – Rašína a Engliše.

Naše Česká republika není ve „vyspělé“ Evropské unii výjimkou. Naše vlády, poslušné „bruselských“ příkazů, hospodaří s předepsanými ztrátovými rozpočty a trvale zvyšují zadluženost státu, a splácení dluhu přenechávají vládám (a občanům) budoucím.

Kam taková „rozvojová“ ekonomická politika vede vidíme všude. Poprvé se to „provalilo“ v Řecku, čerstvě to probíhá v Itálii. Španělsko má problémy a tradičně (i za socialismu) Polsko. A nejnověji i „vůdcovské země EU“ – Francie a Německo musí čelit stoupající nespokojenosti občanské veřejnosti. V čem je toho příčina? Ta spočívá v nespokojenosti občanů s narůstáním bruselské byrokracie a nedemokratickou strukturou unijní moci, ve které nerozhodují občany volené orgány, ale Komise a Radyů jmenované vládami členských států. A jejich předsedové jsou vybírání z mocné nejvyšší evropské finanční lobby. Nespokojení občané se pak přiklánějí k hnutím a stranám, která nabízejí populistické recepty radikálních řešení dnešní neuspokojivé situace.

To není v historii nic nového. Takto z podhoubí světové hospodářské krize 20. a 30. let vyrostly fašistické režimy nejen v Itálii, Německu, Španělsku, ale i mnoha dalších menších evropských zemích. A dnes se u nás „samozvaní kovaní demokraté“ diví, že zmatení občané volí populistické strany jako jsou ANO, Piráti nebo Okamurovci.       

Naproti tomu se podívejme na sever, do Skandinávie. Tam panuje klid, trvalá prosperita a společenská harmonie. Proč tomu tak je? Není to jen proto, že Norové mají ve svém moři ropu a zemní plyn a Švédové svojí slavnou železnou rudu. Proč prosperuje i Finsko, když takové dary přírody nemá? Co je zmíněným zemím společné?

Společnou je jim poctivá „všelidová demokracie“, kterou si jejich občané vybojovali v dlouhém politickém vývoji svých zemí. A jejich demokracie není vázána jen na republikánskou formu. Švédsko, Dánsko a Norsko jsou konstituční království a jen Finsko republikou. Společné jsou jim Ústavy, podle kterých jsou skutečným suverénem jejich občané, kteří si vládnou prostřednictvím svých poslanců, zvolených ve skutečné svobodných volbách, nikoli poslanců, které jim vnucují prospěchářské politické strany.

Společenský smír je tam zabezpečen spravedlivějším rozdělováním národního důchodu mezi podnikateli (kapitálem), zaměstnanci (práce) a seniory (důchodci). Dociluje se toho cestou progresivního zdanění příjmů fyzických i právnických osob. U nejvyšších příjmů tam činí zdanění celých desítek procent. Důsledkem toho je naplňování potřeb státního rozpočtu pro sociální politiku a celospolečensky prospěšné programy státu a společensky přijatelnější „rozevírání příjmových nůžek“ mezi bohatými a chudšími. Zde by si měla naše republika – její politici a uvážliví občané brát příklad.

A zejména naše, po desetiletí rozháraná a neplodná, politická scéna. Po vypracování a schválení poctivého zákona o systému referend by mělo být celostátním referendem uloženo vládě vypracování nové ústavy ČR na principech přímé demokracie, odmítající mocenský monopol privilegovaných politických stran. Současně v této ústavě zakázat neodpovědné zadlužování státu a výběr daní volit podle oprávněných potřeb rozvoje státu a jeho lidu. A celý politický a ekonomický systém státu podrobit veřejné kontrole, opět s konečnou rozhodující mocí referend.   

Bez takových rozhodných kroků je odsouzena tato republika k trvalému živoření a přešlapování na místě a k pokračujícímu propadání v světovém žebříčku státu podle kvality života jejich obyvatel.