Při razii v moskevském sídle Akademického souboru písní a tanců Ruské armády A.V. Alexandrova, byla pracovníky FSB nalezena satanistická vlajka a kalendář s akty jednoho českého exprezidenta a pracovníků jeho Institutu...
Vyjeli jsme si s Alexandrovci na výlet. Pluli jsme lodí na Zmijí ostrov.
„Ó, to je ale rozkošný ostrov,“ vydechl soudruh plukovník Uchov, když jsme se na ostrově vylodili, „a jaká je tady měkká travička! To si hned musím vyzkoušet, jak se na ní leží. Pojďte chlapci, lehneme si všichni na travičku, hezky vedle sebe, ať se dotýkáme svými boky, vždyť jsme vojáci, bojujeme zpěvem a tancem proti fašistům jeden za všechny, všichni za jednoho “
Alexandrovci si lehli na trávník a Zmijím ostrovem se rozhlaholily nadšené basy a barytony: „To je ale měkoučká travička!“
„A co vy, vy si nelehnete? Jen si lehněte. Tuhle na moji hruď si hezky položte hlavu,“ vyzval mne plukovník Uchov a přimhouřil oči, „počkejte, sundám si brigadýrku a taky vyznamenání, abyste měl pod hlavičkou hezky měkko. Anebo, sundám si rovnou i blůzu i košili, moje chloupky, co mám na hrudi, jsou zrovna tak hebké, jako tady ta travička. Všichni chlapci v souboru si hruď holí, jenom já, protože jsem dirigent, ji mám chlupatou.
Chlapci, ukažte, jakou máte hruď!“ vyzval plukovník Uchov členy Akademického souboru písní a tanců Ruské armády A.V. Alexandrova.
„Máme ji oholenou! Koukněte!“ měli Alexnadrovci vmžiku dole své brigadýrky, blůzy i košile.
„Ale dirigentskou taktovku mám jenom já, hihi!“ zasmál se čtverácky plukovník Uchov, a vytáhl odkudsi svoji taktovku, „budu vás šimrat na bříšku, chcete?
Hoši to mají rádi, když je šimrám na bříšku.
Smějí se a říkají: ,Jeje, toto šimrá, soudruhu plukovníku!‘
A já se taky směji: ,Hihi, ještě chvíli se budeme šimrat, a pak si dáme Svatou válku!‘
A opravdu pošimráme se a pak si dáme Svatou válku! A ten, kdo se nechce šimrat, ten jde bojovat na Ukrajinu, kdepak, kázeň v souboru musí být, jsme přece vojáci, sloužíme vlasti
Máte rád Svatou válku?
Tak my vám ji zazpíváme!
Ale na to si musíme sundat kalhoty!
Hoši, sundejte si kalhoty, ať můžeme zazpívat Svatou válku!“
„Provedeme, soudruhu veliteli!“ zvolali Alexandrovci a sundali si v mžiku i kalhoty.
„K poctě zbraň!“ zavelel dirigent a mávl taktovkou, kterou mě šimral, aby se v příští sekundě rozlehla celým Zmijím ostrovem Svatá válka.
Vraceli jsme se na pevninu až za soumraku, loď se kolébala na vlnách, Alexandrovci družně laškovali s námořníky, zatímco já jsem stál s plukovníkem Uchovem a velitelem lodi, moc milým človíčkem, na velitelském můstku.
„Máte novou taktovku, soudruhu plukovníku?“ ptal se kapitán lodi plukovníka Uchova.
„Nu, ovšem. Taková taktovka dlouho nevydrží. Chcete pošimrat?“ odpověděl plukovník Uchov.
„Ano, pošimrejte mě,“ přikývl kapitán lodi a otočil se na mě, „vzal byste, prosím, za mne na chvíli řízení lodi?“
„Proč ne?“ přikývl jsem a zeptal se, „a proč se vlastně váš křižník jmenuje Moskva?“
„Nevím, když jsem mu začal velet, už se tak jmenoval, hihi, toto šimrá, hihi!“ zahihňal se kapitán křižníku Moskva, který jsem teď řídil, zatímco jeho horní paluba se docela vylidnila, to námořníci zřejmě vzali Alexandrovce do podpalubí, aby jim ukázali muniční sklad.
Zevnitř.
