Česko pod vedením nejdemokratičtější vlády za posledních 679 let opět ohromilo svět. Poté, co brilantně zvládlo vedení EU i domácí restart a stanulo v čele boje proti ruskému agresorovi, bude kráčet i v čele všeobecného pokroku
Pan Pokorný ležel na gauči, ze kterého vylézala péra jako žížaly po dešti.
Ale i tak na tom byl pan Pokorný dobře, protože ležel aspoň na nějakém gauči, většině našich spoluobčanů zbyla už jen ta holá země, jak je Fialová docela ožebračila.
A tak byl pan Pokorný vlastně náramný boháč, i když neměl takřka docela nic.
Avšak jeho bohatství, v těchto hnusných časech fialové chudoby jak hmotné, tak mravní, bylo nesmírné.
Uznejte sami!
Nejenže měl pan Pokorný gauč, ale měl i pytel předloňských brambor, a aby toho nebylo málo, měl i noviny, kterými se mohl přikrýt!
A tak zatímco ostatní lidé se choulili na zemi, kručelo jim v břiše a třásli se zimou, pan Pokorný si užíval luxusu až nemravného.
Ale to pořád ještě nebylo všechno!
Ty noviny, kterými se pan Pokorný přikrýval, to bylo Rudé právo z 21. srpna 1988, což byla sobota, takže pan Pokorný měl to Rudé právo i s přílohou a televizním programem na celý týden.
„Vidíte, to se ještě v novinách psala pravda!“ prohlašoval spokojeně pan Pokorný, když se Rudým právem přikrýval, a netřeba jistě dodávat, že mu pod tím Rudým právem bylo pěkně teploučko, protože pravda, jak známo, hřeje sama o sobě.
A tak byl Pokorným druhým nejbohatším člověkem v naší zbídačené republice, přičemž mu k této stříbrné medaili stačilo tak málo, gauč, pytel, brambor, nepotřeboval k tomu žádné miliardy, aby tak zhmotnil staré dobré komunistické heslo, převzaté z evangelia: „Každému podle jeho práce, každému podle jeho zásluh!“
A právě po těch novinách strašlivě toužil Péťa Brodský, třetí nejbohatší člověk v naši zplundrované zemi, majitel hotového pokladu, totiž knihy „O čem sním, když náhodou spím“.
Nešlo samozřejmě jen o obsah této knihy, která byla úředně zabavena a spálená na hranicích, ale o to, že si Péťa Brodský, i když spal díky Fialovi na holé zemi, měl aspoň čím podložit hlavu.
A řekněte sami, kdo z nás to má!
Kdo z nás si může, když leží na holé zemi, protože ho pětidemolice o všechno okradla, aspoň podložit hlavu?
Nikdo to nemá!
Nikdo to, nemá, jen Péťa Brodský to má!
Ale i takový boháč, jako Péťa Brodský se neměl čím přikrýt, a i v červnu dokážou být noci pěkně studené.
A tak se Péťa Brodský vypravil za panem Pokorným.
„Hele, co kdybys mi dal Haló na sobotu, ať se mám čím přikrýt? Musíme bejt ve svý bídě solidární, abysme tomu fialovýmu hnusu vzdorovali!“ požádal Péťa Brodský pana Pokorného.
Ten nebyl principiálně proti, dokázal být i solidární, když na to přišlo, se svým spolubratrem ve fialové bídě, ale noviny, kterými se přikrýval, byly příliš vzácné na to, aby je jen tak daroval, když v nich bylo tolik pravdy.
A tak pan Pokorný řekl: „Co za to?!“
Péťa Brodský se usmál a vytáhl ze svých kalhot knihu z nejcennějších: „Tohle za to!“
Pan Pokorný vyskočil se svého gauče, jako kdyby ho péro píchlo do zadnice: „Cože, ty máš O čem sníš, když náhodou spím?“
„Jo, mám. Když u nás dělali domovní prohlídku, tak jsem jim schválně narafičil sebrané spisy Václava Klause, byl jich celý kamión. Byli z toho tak nadšeni, že úplně zapomněli překopat zahradu, kde jsem ji schoval deset metrů pod zem.“
„Tu máš Haló na sobotu! Chci za ni tu stránku o elektromobilech! Tu mám nejraději, tu umím nazpaměť, to je ta, jak se v ní kde se píše, cituji: -Z tabulky, kterou vydal německý energetický koncern E.ON, vidíte, že elektromobily a auta na stlačený zemní plyn jsou rozumné alternativy budoucnosti. A pokud navíc budete mít doma solární zdroje a baterii, určitě tuhle rallye jednou musí vyhrát elektromobil. Podpoří to stát? To je bez debaty. Tak jako v Německu, kde na nákup elektromobilu dostává každý 4000 euro jako dotaci od státu a výrobců. Od loňska už dotujeme elektromobily i my – obcím, krajům a podnikatelům. Brzy dojde i na všechny obyvatele. Taky městská hromadná doprava, státní i obecní úřady a instituce budou jezdit výhradně na stlačený zemní plyn nebo elektřinu. Povinně. Už začínáme. V Třinci si pořídili flotilu deseti elektrobusů, aby ulevili znečištěnému vzduchu. Je to největší počin tohoto druhu v Česku, i když to zatím není laciné. Klasický autobus přijde na 5 milionů a elektrobus na 13 milionů. Ale ty provozní náklady! Třinecký elektrobus ujede kilometr asi za 2 koruny, autobus na naftu je zhruba třikrát dražší. Na jedno nabití zvládne třinecký elektrobus asi 110 až 150 kilometrů jízdy. A to už jde, ne? Nejmodernější typy akumulátorů umožní dojezd osobního elektromobilu až tisíc kilometrů a dobijete si je za pár minut skoro všude. I doma nebo v obchoďáku.-“
Pan Pokorný měl na mysli stránku 101 knihy Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím.“
Péťa Brodský ji obřadně vytrhl a podal ji panu Pokornému: „Tady je!“
Pan Pokorný zase předal Péťovi Brodskému Haló na sobotu.
Péťa Brodský se měl čím přikrýt a pan Pokorný měl stránku ze svého milovaného evangelia.
Však tak v noci pořád dokola mluvil ze spaní: „Ano, bude líp! Bude líp! V roce 2035 bude líp!“
A Péťa Brodský?
Když bude nejhůř, to znamená, když bude ještě hůř, než jak je už mizerně teď, může klidně vyměnit s panem Pokorným další stránku knihy „O čem sním, když náhodou spím“ za pytel brambor, protože kdo má naději, ten nepotřebuje nic žrát, natož brambory…
