Ukrajinští fašisté oslavují Banderu a já zase oslavuji Okamuru, protože naše země se bez Okamury prostě a jednoduše neobejde ani náhodou!
Ze všech českých politiků, ovšem povětšinou jen naprosto neschopných blbců, mě vždy nejvíce imponoval Tomio Okamura.
Důvod mého obdivu k tomu velkému muži našich, nejen postmoderních, slavných dějin, je vcelku jednoduchý, troufám si říct až nádherně primitivní.
Obdivuji Tomia Okamuru proto, že se nebojí mluvit nahlas o tom, o čem ostatní naši politici cudně, nebo rovnou zbaběle mlčí, totiž o tom, že jeho velkým vzorem není nikdo jiný než ukrajinský fašista Bandera.
Uznejte sami, který náš politik se vám k tomu otevřeně přizná?
Ale Okamura ne, Okamura vám rovnou do oči řekne: „Chtěl bych být pro české vlastence tím, čím je pro ukrajinské nacisty Bandera!“
A proto obdivuji Okamuru. Proto, že má celý svůj příbytek vyzdobený podobiznami Bandery, přičemž u Banderova obrázku v rohu Okamurovy ložnice hoří věčné světlo jako před svatou ikonou.
Nepřeháním, když řeknu, že Okamura je jediný politik na naší scéně, který o ruské invazi na Ukrajině mluví docela otevřeně, nemlží o ní ani trochu.
Tak například dnes se docela bez zábran radoval z potopení vlajkové lodi ruské černomořské flotily, křižníku Moskva.
„Ha, ha! Rusáci tvrdí, že na křižníku vypukl zničehonic požár a začala vybuchovat munice, jako ve Vrběticích. Ale pak se jim podařilo požár uhasit a munice přestala vybuchovat, takže si loď zachovala schopnost plavby. Jen se musela kvůli tomu evakuovat posádka, přičemž padesát a tři ruské námořníky vylovili z moře Turci, a nyní se podnikají další kroky k odtažení křižníku, který si zachoval schopnost plavby, takže to znamená, že když to říkají Rusové, tak ta loď šla ke dnu, haha!“ smál se Okamura, ale následně zvážněl, „sláva Ukrajině, sláva Banderovi!
Já jsem byl vždy pro razantní řešeni a vždy jsem byl skeptický k jakékoliv domluvě s Rusy. Je to národ vzešlý z mužiků, který si s neskrývanou rozkoší vyvraždil vlastní inteligenci. Nemá žádnou úctu k životu, k právu, k člověku jako takovému. I když se halasí svojí vzdělaností, pořád se jedná o lidi inteligenčně ubohé. Jsou směšní a ubozí tím svým vyhrožováním.
Klidně bych připojil severské státy k NATO. Diktátorovi je potřeba se postavit.
Umějí ti mongoloidi i něco jiného než jen vyhrožovat svému okolí? Oni skutečně rozumí jen hrubé síle a podle toho by se s nimi mělo jednat. Putin, Lavrov, Peskov, Medvěděv, všichni ti váleční zločinci patří na šibenici, protože jsou příliš zbabělí na to, aby spáchali sebevraždu.
Když to shrnu, tak si Rusové genocidu na Donbasu plně zasloužili.“
Nezbylo mi než s Okamurou souhlasit, protože jak chcete nesouhlasit s Okamurou?
Poté, co jsem s ním souhlasil, jsem mu sdělil další zprávu, která ho evidentně potěšila: „Šojgu zase zmizel. Respektive je hospitalizován v Lefortovu. Dalších dvacet generálů je zatčeno pro zpronevěru státních peněz, jejich luxusní jachty, kotvící v Sevastopolu, jsou už zabavené a připadnou rodinám ruských vojáků padlým na Ukrajině.“
Okamura se zachmuřil, takže teď vypadal skutečně jako samuraj, ne-li kamikaze: „Korupce a rozkrádání státního majetku je z pořádného svinstvo, proti němuž budu bojovat do poslední koruny, kterou mi stát posílá na SPD. Ale z hlediska vyššího mravního není korupce a rozkrádání státu v Rusku zločinem, nýbrž skutečným požehnáním!“
Opět jsem s Okamurou souhlasil, načež se Okamura dlouze rozhovořil o svém zbožňovaném Banderovi, přičemž zabíhal do těch nejintimnějších detailů.
Nu, přiznám se, že nemám nic proti Banderovi a dalším vrahům, ale po třech hodinách nepřetržitého toku řeči, mě už Okamurovo opěvování Bandery trochu zmáhalo.
Při vědomí toho, že Okamurův rekord v nepřetržitém řečnění je skoro dva dny, jsem proto raději vykřikl: „Sláva Okamurovi!!!“
Okamura opravdu ztichl a já děkoval Bohu za ten skvělý nápad, který mi vnukl, abych Okamuru umlčel. Přece jen jsem měl hlad a taky žízeň, nehledě na to, že Slunce už zapadalo a blížil se tak tradiční noční raketový útok, kdy je každý raději doma, hezky ve svém krytu, prostě tam, kde to důvěrně zná, kdyby se na něj protentokrát štěstí přece jen neusmálo.
