Sebevražda není hřích, ale boží milost

Doba je těžká. Napíšete jen něco trochu jinak a katoličtí extremisté se hned rozkřičí, že jste zlo, ne-li rovnou sám Ďábel. Ale co naplat, pravda je jen jedna, mnou zjevená. Ostatně Slavná Nemesis se taky končí sebevraždou...

            Raskolnikovovi zbýval do propuštění z trestaneckého tábora přesně rok. Jako vždy v neděli čekal na Soňu, která ho měla dnes navštívit a přinést mu čerstvé pirohy, jak byli spolu domluvení.

            Ale jaké bylo jeho zděšení, když místo Soni přišla s pirohy zpěvačka Iveta B.!!!

            „Nesu ti pirohy, Roďo,“ řekla mu na přivítanou zpěvačka Iveta B.

            „Kde je Soňa?“ vyštěkl na ni Raskolnikov.

            „Soňa dnes nepřijde. Něco jí do toho vlezlo. Něco moc důležitého, pak ti to řekne,“ odpověděla Iveta B. a podala Raskolnikovi uzlík s pirohy, „na tu máš, sama jsem je pekla.“

            „Nech si své proklaté pirohy!“ odskočil od ní Raskolnikov jako uštknutý, soptě, „od takové zrůdy jako ty si nic nevezmu.

Jo, seš zrůda, nic jinýho!

Já sice zabil lichvářku a její sestru Jelizavetu, ale pak jsem se naštěstí obrátil k bohu, takže jsem vlastně nic zlého nespáchal!

Vlastně jsem ani nic zlýho spáchat nemohl, když jsem je ubil sekerou, protože obě jistojistě vstanou z mrtvých!

Stará odkázala všechny peníze klášteru a Jelizaveta, Jelizaveta, byla anděl, když zabiješ anděla, tak nespácháš žádný zločin, protože anděl jde rovnou do nebe!

Ne, já nejsem zločinec, ale ty seš zrůda!

Seš zrůda, protože jsi vrátila bohu vstupenku do světa!

Seš stejná zrůda jako Ivan Karamozov, Stavrogin, Smerďakov ba i ten Rogožin!

Nechej si svoje otrávené pirohy!“

„Nejsem zrůda, Roďo,“ řekla docela vážně Iveta B. a smutně se usmála, „dostalo se mi boží milosti, že jsem mohla odejít z toho světa, tak jak jsem z něho odešla.“

To už bylo na Raskolnika příliš, takové popření základního katolického dogmatu, že život je boží dar!

„Sebevražda je hřích!“ vybuchl spravedlivým hněvem.

„Ne, kdepak Roďo, mýlíš se. Sebevražda je boží milost. Bůh mi ukázal cestu do svého království a já ho vyslyšela,“ řekla klidně Iveta B.

„Lžeš! Chlastala jsi a byla jsi z toho chlastu úplně vypatlaná!“ obořil se rozzuřený Raskolnikov na Ivetu B.

„Nechlastala jsem. Jen jsem pila Kristovu krev na jeho věčnou památku, přesně tak, jak to po nás Kristus žádá,“ odpověděla Iveta B.

„Posunuješ svévolně význam toho, co řekl Kristus. To je důkaz toho, že seš ztělesněné Zlo, že seš sám Ďábel! Každej, kdo svévolně posunuje význam toho, co řekl Kristus, je Zlo!“ byl už Raskolnikov docela nepříčetný.

„Když myslíš, Roďo,“ pokrčila rameny Iveta B. a pokračovala, „vím, že mě nepochopíš, protože ti to nedovoluje vztek a nenávist, kterou se zalykáš. A taky nejsem prof. Halík, abych to dokázala vysvětlit, tak aby to každý pochopil.

„Nechci nic slyšet! Zlu nesmíme naslouchat! A ty seš Zlo!“ zacpával si Raskolnikov uši.

„Dělej, jak rozumíš, Roďo, neubiju tě kvůli tomu sekerou,“ řekla Iveta B. a pustila se do vysvětlování, „říkáš, že sebevražda je hřích, protože život je boží dar.

Ale co když není život boží dar, jakkoliv jsi o tom pevně přesvědčen?

Co když je život naopak boží trest?

Řekni sám, proč dlíme na tomto světě, když království boha je, dle slov jeho vlastní Syna, úplně někde jinde?

Jak může být život boží dar, když jsme tímto darem z božího království vyhoštěni a naopak musíme zemřít, a to i podle učení církve, abychom se do božího království opět dostali?

Jistě víš, že je duše nesmrtelná, že předtím, než jsme přišli na tento svět, musela naše duše přebývat někde docela jinde, totiž musela přebývat rovnou u boha, protože kde jinde mohla přebývat než u boha?

To, že jsme na tomto světě, nemůže být žádný dar, ba právě naopak!

Vždyť i boží syn odtud odešel tak, že spáchal sebevraždu, protože co jiného je jeho nanebevstoupení než jen skok do propasti, tentokrát ovšem propasti nebeské, jak se sluší a patří na božího syna?

Bojíme se smrti, která nás vrátí do boží náruče a ty říkáš, že život je boží dar!

Jenže, Roďo, kde je bůh, tam nemůže být žádný strach, a naopak!

Proč se tedy bojíme skočit do propasti, jako do ní skočil Ježíš, když vystoupil na nebe a odešel z toho světa?

Bojíme se, protože nás ovládá strach a strach je přece nejmocnější nástroj samotného Ďábla!

To on nám nakukal, že život je boží dar, aby nás držel tady na zemi a tím nás vzdaloval od boha.

Ale Ježíš tento strach překonal a odešel do království svého Otce.

A každý, kdo tento strach překoná, kdo se osvobodí z područí Ďábla, kdo vysvobodí svoji duši ze zajetí hmoty, ten následuje Krista do království božího!

Tak je to, milý Roďo, protože, kdo se bojí, nemůže se nikdy dostat do nebe, nemůže následovat Krista v jeho skoku do nebeské propasti!

Proto nejsou sebevrazi hříšníci, ale svatí, kteří dokázali překonat sami sebe a odešli z toho světa do božího království.

Už rozumíš tomu, proč je sebevražda boží milost, i když nejsem prof. Halík?“

„Ne, ne, to není pravda! Pravda je jen to, co nám bylo zjeveno v Písmu svatém!“ řval na celé kolo Raskolnikov.

„Vždyť neříkám nic jiného než jen to, co je v Písmu svatém.

Není-li boží království z tohoto světa, tak proč potom na tomto světě setrváváme, držíme se na něm vší silou, ačkoliv dobře víme, že boží království je úplně někde jinde?“ usmála se Iveta B.

„Tak už D.O.S.T.! Nedovolím, aby se někdo takto rouhal, aby takto někdo hlásal Zlo, aby relativizoval boha!“ rozkřikl se Raskolnikov, a vytrhl nadlidskou silou kůl z plotu, aby jím mohl přetáhnout Ivetu B a tak ji konečně navždy umlčet, ostatně měl v tom docela slušnou praxi.

Ale už jsem měl toho jeho hysterického hulákání akorát tak dost. Tiše, protože jsem měl zrovna covid a nedýchalo se mi zrovna nejlíp, jsem hvízdl a Raskolnikov i Iveta B. zmizeli, byly to je přízraky...

Ale víte přece, co říká Dostojevskij o přízracích.

To, že se zjevují nemocným lidem, neznamená ještě, že neexistují...