Jsem pevně přesvědčen o tom, že řvoucí hysterikové v ulicích brzy svrhnou Babišovu vládu. Proto jsem taky napsal tento skvělý a fantastický článek, abych tomu, pokud možno, zabránil
Onoho vyprahlého léta, kdy se moci chopila druhá Babišova vláda, jsem od rána do večera pracoval v obchodě koloniálním zbožím jako obchodní příručí.
Říkám to ne proto, že by se chtěl chválit svým CV, ale proto, že šéf, majitel obchodu a vynikající znalec kávy, zvláště arabiky, byl fanatický demokrat, jenž by si pro demokracii západního typu, jakkoliv byl, co se týče řízení podniku nemenší autokrat než Čuba, nechal vrtat klidně i dvě kolena.
„Tak Babiš dnes dostal důvěru. Starého z toho klepne pepka, ať jdu do předčasného důchodu, jestli ne!“ prorokoval Filip, náš starý posluha, který pamatoval ještě Husáka a předposlední spartakiádu, na níž cvičil jako vojín základní služby v bílých trenýrkách, ačkoliv až na Strahov se nedostal, protože na to byl, aspoň dle svých slov, příliš poctivý a slušný, z kterýchžto důvodů ho nevzali do SSM, a později ani do KSČ.
Filip se nemýlil.
Už když jsem na druhý den ráno přišel do práce, šéf zběsile přecházel sem a tam po podniku a jeho stále se stupňující zběsilost, s jakou zatínal své lícní svaly, nevěstila nic dobrého.
Podnik se otevíral v sedm a to už byl šéf celý zelený. Sotva vešli první zákazníci, povětšinou služky, jež nakupovaly pro své panstvo, ale našlo se mezi nimi i několik slušně oblečených mužů, kteří spěchali do úřadu, nenechal šéf na Babišovi nit suchou.
My, personál a jeho zaměstnanci hanbili jsme se před lidmi velmi za tyto účelové řeči, ale co jsme měli dělat?
Založit si odbory?
Bylo ovšem jasné, že šéf dříve či později dostane hysterický záchvat, o jehož trapnosti a ohavnosti nešlo si již dělat žádné iluze.
Stalo se tak, když do podniku vešla dělnická žena, která chtěla koupit svým dětem trochu tureckou medu. Snad šéfa dokonale rozzuřila evidentní, do očí bijící prostota oné ženy z lidu, stejně jako její nevzdělanost, projevující se pokorným a skromným úsměvem, jehož upřímnost byla v absolutním protikladu se zpupnými úsměvy nikým nevolené pseudoelity, jež se každou neděli promenáduje v Otázkách Václava Moravce s hubami ještě mastnými od oběda.
„Dvacet deka tureckého medu!“ řekla tiše žena, svírajíc v hrsti těžce nastřádané drobné.
Nic jiného neřekla, nikoho neurazila, ani slůvkem, ba hláskou se nezmínila o žádné pražské kavárně, přesto na ni šéf vyletěl, začal jí cloumat a hystericky křičel: „Ty za to můžeš, ty´s ho zvolila!
A jestli jsi nevolila ho, tak jsi určitě volila aspoň komunisty, jako každá proletářská chátra!
Ale my se nedáme!
My demokracii zachráníme!
Vyrazíme do ulic a svrhneme ho!
Stejně jako na Ukrajině a jako na Slovensku. Svrhneme ho v zájmu lidu, na základě vůle lidu!“
Žena, ač prostá a nevzdělaná, odpověděla docela klidně: „Vůli lidu nemůže určovat ulice!“
Šéf zůstal na ni hledět jako opařený, ale pak se znova hystericky rozkřičel, tak, že mu nebylo již skoro rozumět, až na poslední větu, která zněla: „My, demokraté, nemůžeme souhlasit s takovým pojetím lidové vůle, kdy lid smí jednou za čtyři roky hodit lístek do volební urny a pak jen poslušně mlčet!“
Ale žena na to, opět docela klidně řekla: „Lid mlčet přece nemusí. Existují veřejná, předem povolená shromáždění a politické strany soupeřící o moc.“
Tato odpověď už šéfa docela odrovnala.
„Tebe se tak, krávo, jedna pitomá, budu na něco ptát!“ zařval hystericky, aby si pak před našima očima navlékl na rukáv pásku s nápisem LM, vytáhl zpod pultu samopal vz. 58., a takto vyzbrojen vyrazil do ulic, křiče na celé kolo, „sláva Ukrajině! Moskva hoří!“
„Přeskočilo mu z EET v bedně. Jestli on a jemu podobní Babiše skutečně svrhnou, co si o nás pomyslí Maďaři a Poláci?
Někdo strašně moc potřebuje, aby se V4 rozpadla,“ odtušil temně starý posluha Filip.
„Nemluvě o tom, že když svrhnou Babiše, tak už nebude líp a my budeme pořád dřít na pány, leda bychom se udělali sami pro sebe,“ řekl jsem chmurně.
Ale ona prostá žena byla optimistická.
„Toho se nebojím.
Ambice svrhnout Babiše mají, ale kde by vzali ostré náboje do svých zbraní?
Ty má přece jen lid a ten s nimi nejde. Dopadnou stejně jako čeští stavové před čtyřmi sty lety. I tehdy nevzdělaný lid stál za legitimní císařskou vládou, nepřidal se ke stavovským ztroskotancům,“ řekla žena a dodala, „oni si jen myslí si, že jednají z vůle lidu, že je to v jeho zájmu, když chtějí svrhnout Babiše.
Avšak lid, skutečný lid, si přeje, stejně jako jeho skuteční zástupci v parlamentu a jeho skutečná vláda, aby republika zůstala ušetřena všech pohrom, abychom všichni žili a pracovali ve snášenlivosti, odpuštění, lásce a odpuštění, svobody každému přáli a svobody sami svědomitě užívali.
Věřím v dobrého génia našeho lidu a věřím v krásnou budoucnost naší drahé republiky, v níž nebude již žádného místa ani pro závistivé hlupáky, kteří nic nedokázali, ani pro nikým nezvolenou pseudoelitu,“ řekla a já si až teď všiml, že je nejen prostá a nevzdělaná, ale i půvabně velmi odolná proti herbicidní propagandě veřejnoprávních médií a co hlavně, vlastně i neskutečně moudrá.
Jmenovala se Martina.
