Ve vyhrocené diskusi o válce a míru přirovnala Alena Schillerová Markétu Pekarovou Adamovou k Marje Zacharovové, mluvčí ruského ministra zahraničí. A premiér Fiala žádá omluvu
Puškin seděl doma a byl jako na trní.
„Nechceš se projít, miláčku? Petrohrad je v tomto období opravdu nádherný? Mohla by ses procházet třeba dvě hodiny po něvském nábřeží. Miluji Něvu! Miluji Něvu možná ještě víc než Volhu! Jdi se projít po nábřeží Něvy!“ dorážel pořád bez přestání na Natalju Nikolajevnu, která by ovšem nejraději seděla taky doma, a pila čokoládu.
„Co máš pořád s tou Něvou? Řeka jako řeka! Něva nebo Seina!“ odpovídala Puškinovi jeho žena.
Už to vypadalo, že Natalja Nikolajevna bude sedět doma, ale pak přišel posel a přinesl Natalji list od jistého francouzského diplomata.
„Vypadá to, že se půjdu přece jen projít. Máš pravdu, Něva je moc pěkná řeka,“ řekla Natalja, když dopis dočetla.
„Jen jdi, jdi. Čerstvý vzduch ti udělá dobře na nervy. Máme ale tady v Petrohradě vzdoušek! Není nic lepšího na hysterii než náš petrohradský vzduch! Jen jdi a já si zatím napíšu nějaké verše!“ ani se nesnažil Puškin zakrývat, jakou má radost, že se Natalja Nikolajevna jde projít.
A sotva Natalja Nikolajevna odešla, vrhnul se Puškin skutečně ke psacímu stolu. Ale ne proto, aby psal verše, ale aby napsal dopis jedné učitelce, neboť Puškin měl, jako všichni největší básníci, velmi rád učitelky. Proto chtěl, aby se Natalja Nikolajevna šla projít, aby mohl ten dopis napsat, neboť byla velmi žárlivá, a kdyby ten dopis spatřila, jistě by Puškina přetáhla po hlavě svým francouzským slunečníkem.
Ale teď, když manželka odešla, měl Puškin celý psací stůl jen pro sebe a tak mohl v klidu psát: „Milá paní učitelko, dnes ráno byl u mě Gogol a ukazoval mi váš článek, který jste napsala pro iDNES.
,Saprlote, to je ženská, to bych taky potřeboval, převést taky cenzuru jako ona! Napsat takový článek do mainstrýmu v době, kdy cenzura přituhuje!
Mně tuhle zcenzurovali skoro celého Taras Bulbu a paní učitelka propašuje takový článek do iDNES!‘ rozplýval se nad vaší statečností Gogol.
Já však nabádal k opatrnosti.
,Nu, neradujme se předčasně, příteli! Ještě můžou paní učitelku vyhodit z práce! Jako ten manželský pár z Klatovska, který kdosi označil za proruské agenty, ‘ varoval jsem před pomstou totalitního režimu.
Gogol se zachmuřil a řekl: ,To je fakt. Dostojevského taky tuhle odsoudili k smrti. Já mu říkal, ať si dá na Petraševského pozor, že je to udavač, že dostal na frontu i Turgeněva.‘
A víte, jak to dopadlo?
Dopadlo to tak, že jsem s Gogolem vyměnil ten Váš článek za flašku vodky a teď ho nosím na svém srdci, rovnou pod cenou, která je pojmenována po Vašem největším básníkovi, a kterou jsem dostal za šíření přátelství mezi národy.
Cena je to pěkná a Tolstoj mi ji velmi závidí.
Chodí po Petrohradě, nakukuje do domácností a všude rozhlašuje: ,Jak to přijde, že já, pacifista a autor Anny Kareniny jsem nedostal cenu pojmenovanou po největším českém básníkovi a tuhle Puškin, který střílí francouzské diplomaty na potkání, ji dostal?
Tak abyste věděli, já předělám Vojnu a mír tak, že mě budou muset zavřít za znevažování úspěchů ruské armády!‘
Já to však nemám Tolstému za zlé. Stal se, chudák, obětí emoční debaty o válečné rétorice, z níž se mu úplně zhroutila psychika, vždyť mu bylo letos šedesát let.
A nechci domýšlet, co to udělá s vaší psychikou, až k vám odpálíme naše jaderné zbraně, protože bez nás Ruska, nebude mít svět žádný smysl.
Když na to v noci myslívám, tak mám vás o strach.
,Stihnete doběhnout včas do krytu? Víte, že si máte lehnout patama směrem k výbuchu? ptám se, zatímco Natalja Ivanovna vedle mne spokojeně oddechuje.
Ostatně válka přišla už i do mého domu. Jak jistě víte, neboť jsem Vám už o tom psal, jeden můj lokaj se jmenuje Jura Jurčák.
Mám ho upřímně rád, i když pochází z venkova, odněkud z Pskovské gubernie. A tento můj lokaj je nyní bez přestání zasmušilý.
,Co je vám, můj milý? Ptám se ho.
,Ale chci mír, ne válku,‘ mávne rukou Jura Jurčák.
,Probůh, tak vy jste chcimír?‘ pokřižuji se.
,Už je to tak,‘ přikývne Jura Jurčák a pokračuje, ,nenáviděl jsem válku, když začala, a nenávidím ji i teď. Cítím hroznou hořkost. Bojím se o sebe i své blízké. Nejen proto, že každý den hrozí, že vás pošlou do války nebo že se ocitnete pod útokem dronů, ale i kvůli tomu, co bude. Putinův gang tu nebude navěky. Velmi brzy, ať už za rok, pět let nebo deset let po nich nic nezbude.
Ale mezitím budeme stále žít tady, protože je to náš domov. Ten budeme muset sdílet s omilostněnými vrahy a násilníky, které pustili a poslali na frontu spolu s Wagnerovou skupinou. Také tu pořád budou všichni ti, kteří válku podporovali a byli z ní šťastní.
Děsí mě představa, co by tito lidé mohli s mým domovem provést. Děsí mě pomyšlení, jak moc je všechny nenávidím. Snažím se neztratit naději a dělat, co můžu!‘
Řekněte sama, co jsem mu měl na to říct?
Že má mozek vymytý Českou televizi, i když je to pravda?
Na to jsem neměl to srdce!
Tak jsem mu aspoň řekl: ,Ten kdo volá po zastavení zabíjení a zahájení jednání je válečným štváčem a ten, kdo volá po více zbraních a vyčítá Ukrajincům, že zpackali ofenzívu, protože se nechtěli nechat zmasakrovat, našimi ruskými vojsky je mírotvorce!‘
To mu říkám a on na to…“
Víc už toho Puškin napsat nestihl, protože se Natalja, která svůj odchod jen předstírala, vrátila domů a když viděla, že Putin nepíše verše, ale dopis učitelce, začala ho mlátit slunečníkem.
„Tak vy takhle! Za mými zády! Styďte se!“ křičela Natalja tak, až lokaj Jura Jurčák, který to viděl, rozplakal, tak mu bylo svého pána líto!
