Na druhém letošním zasedání uličního antivýboru iFčil se řešila nejenom kauza ministra Mariana Jurečky, ale taky jsme na něm uvítali velmi vzácného hosta...
Na dnešním zasedání uličního antivýboru (po vzoru Anticharty) jsme přivítali tentokrát opravdu velmi vzácného hosta.
Ne, nebyl to skvělý brankář Julius Hudáček (i když toho bychom mezi sebou rovněž velmi rádi uvítali, pokud možno v plné výstroji), ale host ještě mnohem vzácnější, tak vzácný, že byl téměř tak vzácný, jako kdyby mezi nás zavítal sám prof. Václav Klaus, nebo aspoň některý z jeho věrných soudruhů ve zbrani.
„Dovolte, abych mezi námi, kteří si dokážeme dohledat informace na internetu, a proto jsou nám podsouvány proruské a prosovětské postoje, přivítal hosta takřka nejvzácnějšího, nám drahého Vladimira Vladimiroviče,“ přivítal pan učitel z titulu své (čestné) funkce generálního tajemníka uličního antivýboru vzácného hosta a pevným hlasem pokračoval, „Vladimir Vladimirovič mezi nás zavítal, aby se s námi podělil o své nesčetné zážitky. Je to ostatně on, kdo dokázal v jednom zápase z pozice pravého beka vstřelit ve vlastním oslabení deset gólů přes celé hřiště skvělému Juliu Hudáčkovi a donutil ho opustit svatyni, kterou střežil, už v páté minutě zápasu.
Je to pravda, Vladimire Vladimiroviči?!
„Ano, ale je to pravda,“ přikývl Vladimir Vladimirovič.
„Neříkal jsem to? Ano, ale je to pravda!“ zazářil pan učitel a obrátil se na vzácného hosta, „máte slovo, Vladimire Vladimiroviči!“
„Děkuji,“ usmál se vzácný host a pustil se do vyprávění, „dnes vám nebudu vyprávět, jak jsem hrál hokej, ale jak jsem byl na Čukotce.“
„Já taky byla Čukotce, sím, sím!“ neudržela se paní učitelka, která zastává funkci pokladní, a vpadla našemu hostu do řeči.
Ale vzácný host se nezlobil, ba právě naopak.
„Ano, Čukotka je velmi krásná. Já byl na Čukotce vlastně poprvé v životě, ačkoli jsem jen o rok starší než váš největší básník,“ usmál se vzácný host a, tentokrát už nerušeně, pokračoval, „dostal jsem se tam, ale musím přiznat, docela náhodou.
Jednoho dne, asi před týdnem, jsem vstal a zeptal se Peskova, co je nového.
,Co je nového, Vladimire Vladimiroviči? Na Čukotce právě sklízejí rajčata. A taky okurky,‘ usmíval se lišácky Peskov.
Zachmuřil jsem, to se ví: ,Vy mi, Peskove, zase věšíte bulíky na nos. Rajčata! Okurky! Na Čukotce!‘
Ale Peskov se usmíval dál: ,Ano, ale na Čukotce, Vladimire Vladimirovič. Ano, ale rajčata. A okurky taky. Těch dokonce, ano, ale, dvě odrůdy! Sám se přesvědčte, Vladimire Vladimroviči!‘
Odpověděl jsem, Bůh mi to dosvědč, rázně: ,Přesvědčím se sám! Ale to vám říkám, Peskove, jestli to bude zase nějaká lysenkovština, dostanete povolávací rozkaz stejně jako Jura Jurčák! Pomašírujete rovnou na frontu bojovat za mír!‘
A Peskov na to: ,Toho se nebojím. Baba Vanga mi předpověděla, že se dožiju sto let a tento svět opustím na luxusní jachtě v plné mužné síle!‘
,Nu, uvidíme,‘ řekl jsem a vydal se na Čukotku.
A Peskov, věřte, nebo ne, nelhal. Na Čukotce skutečně sklízeli rajčata a dvě, ano, ale odrůdy okurek, sám jsem se na vlastní oči přesvědčil.
A tak jsem, po svém návratu, řekl Peskovovi: ,Nu, měl jste, Peskove, pravdu. A baba Vanga asi nejspíš taky. A teď mi řekněte, jak je to s výplatami finančních odměn účastníkům naší speciální operace? Neopožďují se?‘
Podíval jsem se přísně na Peskova.
Ale ten se jen zatahal za knírek a řekl: „Vůbec se neopožďují. Ano, ale, až na výjimečné případy. V těchto, zcela výjimečných, případech se, nutno přiznat, výplaty trochu opožďují.‘
Svraštil jsem čelo: ,Co je to za výjimečné případy? Kdo je tomu na vině?‘
Peskov se zase zatahal na knírek a pak odpověděl: ,Co je to za výjimečné případy, Vladimire Vladimiroviči? Když mluvíme o výjimečných případech zpožďování výplat, pak máme na mysli zejména byrokratické průtahy. Ach ti naši ruští byrokrati!‘
Svraštil jsem čelo ještě víc: ,Nařizuji veškeré takové výjimečné případy okamžitě prošetřit a bude-li prokázána vina konkrétnímu byrokratovi, tak okamžitě poslat na frontu!‘
Peskov se usmál: ,Jak si přejete, Vladimire Vladimiroviči! Všechny viníky okamžitě poslat na frontu!‘
Tak jsem byl na Čukotce a tak jsem i vyřešil problém se zpožďováním, ano, ale jen ve výjimečných případech, odměn válečným veteránům.
Ale abych nezapomněl, tady jsem vám přivezl naše rajčata a naše okurky z Čukotky.“
Vladimir Vladimirovič skutečně odněkud vytáhl přepravku rajčat a dvě přepravky okurek (v každé přepravce po jedné odrůdě). Dar za náš uliční výbor převzal jeho generální tajemník, tedy pan učitel, který i jménem náš všech vzácnému hostu poděkoval.
„Děkuji vám, Vladimire Vladimiroviči, za tento drahocenný dar,“ vyjádřil pan učitel naše díky a pokračoval, „ano, ale mám k vám ještě jednu prosbu.
Mohl byste se svou přirozenou autoritou zasadit nejen o to, aby další blok v Temelínu postavil Rosatom, ale i o obnovení klubu KHL v Praze?
Všechny nás tento problém, totiž absence KHL v naší zemi, velmi trápí a pálí. Nemějte strach, Vladimire Vladimiroviči, brankáře už máme. Julius Hudáček by se k nám do Česka velmi rád vrátil, klidně by chytal KHL v Praze i zadarmo, protože by to pro něj byla ohromná satisfakce.“
Zraky nás všech se prosebně obrátily na Vladimira Vladimiroviče.
Ten pokýval hlavou: ,Ano, rozumím vaší touze, aby se ve vaší zemi hrála KHL, zvlášť když ji financuje Gazprom prodejem našeho vyhlášeného levného zemního plynu. Slibuji vám, že hned po svém návratu do Kremlu zajdu za Dimitrijem Medvěděm a zeptám se ho, jestli máme dost jaderných zbraní na to, aby se KHL zase mohla hrát v Praze.
A já své sliby dodržuji.“
Po těchto nadějných slovech našeho vzácného slova jsme od samé radosti všichni oněměli, a to včetně paní učitelky.
